Už se jí nechce jít dál

Dívala se na něj. Pokolikáté už za těch osmadvacet let manželství?                                                    .

Protiklady se přitahují. Kdo tenhle nesmysl vymyslel?  A nebo, že by byli výjimkou, která potvrzuje pravidlo?

Blbost.

 Neměli jedinou společnou vlastnost, jediný společný koníček. Nic co by je spojovalo. Kromě dětí. Byli tak rozdílní fyzicky i duševně.

Neměli si co říct. Nikdy.

Každý rok manželství byl pro ni duševním utrpením. Ještě rok, říkala si vždycky. Až děti povyrostou. Až půjdou do školy, ze školy, až dostudují, až se vdají až…

Život ji prolítával mezi prsty.

Byli tak rozdílní.

Ona společenská, upovídaná se spoustou zájmů, on dominantní introvert.

Bral ji energii i radost ze života. Ona jemu zřejmě taky.

Nikdy neměli manželskou krizi. Ani po dvou letech, ani po sedmi ani po dvaceti. Jejich manželství bylo jednou velkou krizí už od začátku. Dva naprosto odlišní lidé, kteří se potkali. V nesprávný čas na nesprávném místě. Ani jeden za ten rozdíl nemohl.

Celé manželství ji připadalo jako velká trnová růže.

Pohádali se do krve už druhý den po svatbě. A se stejnou intenzitou i po dvaceti letech. Na jejich manželství se vůbec nic nezměnilo. Hádky střídaly hádky.

 Každodenní.

Dívala se na něj. Pokolikáté už?

Proboha proč?

Ani neví, co je to tenkrát napadlo, vzít se.

Ani neví, co ji to napadá s ním pořád zůstávat.

Bojí se výčitek dětí, které ho milují. Nikdy jí to neodpustí. Ví to.

A ona je miluje.

Už se jí nechce jít dál.