Když jsem potkala Soňu po mnoha letech, zhrozila jsem se. Znala jsem ji jako náctiletou okatou, hezkou holku.
Zpívající ve známém sboru. Měla krásný hlas a bezstarostnou čistou duši.
Vystudovala „peďák“. Zpívala si dál i v životě. Vdala se a měla děti. Byla doma, relativně spokojená.
Po letech nastal v jejím životě zlom. Manžel byl čím dál úspěšnější, ona na něj čím dál náročnější. Jejich cesty se rozešly.
Nastoupila jako učitelka. Na základní škole. Na prvním stupni.
Sžila se se svým, po letech „ nalezeným“, povoláním rychle. Byla precizní, vždycky perfektně připravená.
Doma své děti peskovala. Držela je zkrátka. Zákazy a příkazy byly na denním pořádku. Ne příliš hezky mluvila o jejich otci.
Čas utíkal. Její děti odrostly.
Muže nehledala, nebyl čas. Nebo spíš, nechtěla mít čas.
Žila školou. Žáky. Kolegyněmi.
Muži ji nezajímali. A vlastně kromě školy ani nic jiného.
Stala se z ní „ stará“ zapšklá osmačtyřicítka.
Učitelka.
Závistivá.
Nadávající na všechno a na všechny kolem.
Nervózní a osamělá.
Neustále nespokojená.
Nebyla jediná. Jediná na světě ani jediná ve škole.
Při setkání s ní se mi vrátil obraz mého dětství.
Ve třetí třídě mě učila, pro mě tenkrát, taky „stará“ zapšklá učitelka.
Nervózní. Plná zloby.
Často jsem si na ni v životě vzpomněla.
Její vnitřní zloba a negativismus působil na moji dětskou duši depresivně.
Chodila jsem do školy nerada. Paní učitelka se pro mě stala noční můrou.
Pohybovala se po třídě hlasitě. S klapajícími podpatky chodila sem a tam celou hodinu.
Soňa mi ji připomněla.
Při komunikaci se mnou neustále podupávala a stěžovala si.
Nepůsobilo to ani dnes na mě dobře.
Jsem ráda, že jsem dávno ze školy. Uvědomila jsem si, při pohledu na ni.
Je mi jen líto dětí, které učí a ovlivňují obdobně „ staré“ zapšklé učitelky.
A že jich v našem školství je!
