Tahle věta jí utkvěla v paměti. Každým rokem ji slýchávala od své letité kamarádky. Stačilo, když si postěžovala, že je zima, bolí ji hlava nebo ji nic nebaví.
Iveta se vždycky významně usmála a řekla. „ Počkej, s novým jarem přijde nový milenec a bude líp“.
Iveta totiž byla neuvěřitelnou optimistkou a v životě jí i díky tomu všechno vycházelo.
Když tuhle větu od ní slyšela poprvé, pousmála se a myslela si svoje. Blbost. Ve skrytu duše si ale říkala, že přece nic není nemožná a bylo by to víc než příjemné.
Když se skutečně začátkem jednoho jara objevil ON, a zahnal všechny její zmíněné chmury, nevěřila vlastním očím ani pocitům. Vznášela se jak obláček a rozkvetla současně s první jarní květinou.
Iveta měla pravdu. Chmury, bolesti, špatná nálada byly pryč. Zrovna tak i vzpomínky na zdlouhavou zimu.
Horší ale bylo, když s příchodem nové zimy začalo všechno nanovo. Láska se vytratila s prvním příchodem sněhu. Zima byla nekonečná, chmury neúnosné a do jara daleko.
A tak ubíhal rok za rokem a opravdu se sem tam počátkem jara objevil někdo, kdo jí pomohl rozptýlit se po zimě.
Jen periody seznamování se prodlužovaly s přibývajícím věkem. Takže už to zdaleka nebylo s každým jarem, ale spíš sem tam s některým jarem. Zajímavé bylo i to, že láska mnohdy trvala asi tak dlouho jako jaro samo.
Nejhorší byl rok, kdy jaro vystřídalo téměř hned léto. I tak dlouho trvala jedna její známost.
Posmutněla.
Při pohledu z okna se jí skřivila tvář. Polkla nasucho. Prudce se nadechla. Minulý rok touhle dobou bylo skutečné jaro s teplotami kolem dvaceti.
Dívala se oknem na chumelenici připomínající lednové počasí.
Je apríl.
Zima je letos extrémně dlouhá a její nálada k tomu přiměřeně špatná.
Ivetu už roky neviděla.
Najednou se pousmála. To když z okna zahlédla dvě kočky, jak se mezi sebou škádlí, asociovaly jí dva zamilované lidi.
S novým jarem…vzpomněla si.
To je ale zatím v nedohlednu.
Utřela slzu, která jí samovolně stékala po tváři.
Byla sama.
S novým jarem, nový milenec.
V nedohlednu bylo bohužel obojí.
