Řetízek pro štěstí

Stojím jako každý rok před stromem splněných přání. Řeším dilema, kterou kartičku s přáním dítěte z dětského domova si vybrat.

Povlečení, rychlovarná konvice, kosmetika, příbory, žehlička na vlasy, hračky. To jsou nejčastější přání těch, na které nečeká mámin ani tátův úsměv. A už vůbec ne láskyplná objetí a kupa dárků.

Rok utekl jako voda a já se zase přebírám v kartičkách. Nejraději bych si vybrala všechny kartičky dětí a nakoupila dárky všem, ale bohužel to nejde.

A tak si nakonec vybírám holčičku se stejným jménem jako má moje dcera. Jasně, to jméno mě ovlivnilo a nakonec urychlilo moje rozhodování.

Je jí dvanáct.

Přeje si kosmetiku a řetízek s přívěskem.

Přání se zdá být jednoduché a lehce splnitelné.

Vyrážím kupovat řetízek s přívěskem. Jenže najednou nevím. Představuji si, jak asi dvanáctiletá slečna vypadá. Jestli jí nebude řetízek krátký, jestli se jí bude líbit přívěsek.  A pak kosmetiku? Myslela tím malování nebo kosmetiku tělovou?

A tak raději kupuju obojí. Maluje se? Ve dvanácti? Určitě aspoň trochu, odpovídám si v duchu.

Najednou mi připadá, že se někdo aspoň na chvíli stává součástí mojí rodiny. Mých představ určitě. Je se mnou aniž by to věděla.

Ten pocit je příjemný. Provoněný zvláštním teplem a láskou. S pocitem, že se zastavil čas a svět okolo není až tak špatný, jak se zdá.

Balím řetízek, přívěšek i kosmetiku.

Nevědomky zabalím i kousek sebe.

Odnáším dárek.

Loučím se s představou holčičky, která mi na chvíli vstoupila do života, aniž bych ji znala. Rozvinula moji představivost. Obohatila můj všední den.

Za to jí děkuju.

Tak, teď jen, aby se dárek líbil a udělal radost holčičce, která si to určitě zaslouží.

Hezké Vánoce, malá slečno!