Znáte tu říkanku? „Proč kopřiva pálí, proč se lenoch válí? Proč? Proč? Proč? Pro slepičí kvoč.“
Někdy tak v duchu odpovídám těm, kteří v diskuzích pod mými blogy nešetří kritikou.
Nelíbí se jim moje psaní. Můj styl. Co věta to řádek. Absence čárek, uvozovky, skloňování, obsah, forma a třeba všechno dohromady včetně mně.
Není nic jednoduššího než moje blogy přeskočit a nečíst je. Zbytečně se jimi nerozčilovat a neplýtvat čas nad něčím a někým koho chci pořádně zkritizovat a kdo mě nebaví.
Buďte nad věcí.
A proč vlastně píšu blogy? Protože mě to opravdu baví.
Strašně.
Je to pro mě neskutečné odreagování. Baví mně dávat svoje spontánní myšlenky zcela spontánně na papír.
Hned.
Nečtu svůj napsaný blog desetkrát po sobě a neopravuji, protože pak už by se ona zmíněná spontaneita rozplynula tak rychle jako bublina z bublifuku.
Nepíšu slohové cvičení, maturitní ani seminární práci z českého jazyka.
Píšu blog.
Bez úmyslu někoho pobouřit a rozčílit.
Bez jakýchkoli ambicí na jedničku, dosažení vysoké karmy nebo čtenosti.
Zcela sobecky píšu blogy pro svoje odreagování.
Leckdy jsou pro mě meditací. Zvláště ty smutnější s nádechem nostalgie.
Píšu tak, jak to cítím a jak se mi chce. Dělám odstavce a formuluji věty podle momentální nálady a rozpoložení. A ne úplně striktně podle pravidel, která mě stejně nebaví.
Jsem ráda, když si moje blogy přečte i někdo jiný. Vyloudí se mu při nich úsměv na tváři, pobaví se, zakroutí hlavou.
Jsem ráda, když si je přečte prostě jen tak a jen tak je zase pustí z hlavy.
Proč?
Protože píšu ráda.
A je klidně možné, že mně někdy začne podobně bavit zase něco jiného.
Proč, proč, proč?
Pro slepičí kvoč.
