Pološero

Auto uhánějící po dálnici s větrem o závod. Jak vzrušující. Adrenalinu není nikdy dost, zvlášť když jste mladí a nezbední.

To Vás napadne věcí! Třeba i to, že si ho jen tak půjčíte od rodičů a neřeknete jim to. Nemusí přece všechno vědět a třeba si toho ani nevšimnou, napadne Vás.

Blbost. Auto není krabička od sirek, kterou přejdete bez povšimnutí.

Ale co, nějak to dopadne. Žijeme jen jednou a život se má žít a užít.

Píše se, říká se…. Tak nějak. A pravdy je na tom tolik, že ji nestačíte ani pořádně v sedmnácti vstřebat.

Je to vzrušující. Ten slastný pocit zakázaného.

Co na tom, že Vám chybí nejen povolení od rodičů, ale i řidičák. Máte na to. Teda myslíte si, že na to máte. Na co vlastně? Přece na všechno. O řízení ani nemluvě.

Bláznivá jízda jako ve filmu jejíž autentičnost podpoří houkání policejních aut.

Ne, nesledují Vás bez zapnutých houkaček, a nečekají, až někde zastavíte. Pořádná honička jako ve filmu.

Ohrožující i ostatní řidiče.

Adrenalinu je skoro až moc. Lekáte se? Zmatkujete?

Přece si nikdo nemůže myslet, že zastavíte.

Buší Vám srdce, klepou se Vám kolena i ruce. V tu chvíli pořádně ani nevíte kde je brzda a kde plyn.

Nevíte skoro nic. Jen to, že nemůžete zastavit, protože bude průšvih.

Dostanete doma vynadáno za „ půjčené“ auto, v kapse máte jenom ušmudlaný kapesník místo řidičáku a …

Pološero. Všude kolem vás.

Nárazy.

Houkající policejní auta.

Tma.

A pak už vůbec nic.

Život se má žít a užít. Naplno…

Jen se to někdy tak nějak zbytečně zamotá.