Malá, týraná holčička. S bosýma nohama na sněhu. S nepříčetným výrazem. Poznamenaná na celý život. V pěstounské péči.
Její pěstounka na první pohled vypadající, že by měla být zbavena svéprávnosti.
Neupravená žena se slovníkem, za který by se nemusel stydět „štamgast“ navštěvující čtvrtou cenovou skupinu.
Profesionální pěstounka. Fundovaná osoba plně zodpovědná za výchovu dítěte. Za lidský život.
Někdo kompetentní, zodpovědný ji vybral. Prověřil její „ kvality“ a svěřil ji do pěstounství dítě.
Holčičku, která neměla na výběr.
Nikdy neměla na výběr.
Nevybrala si ani své biologické rodiče. Ani život bez nich.
Kdyby to věděla, určitě by si raději vybrala dětský domov.
Ani ten, není, ideální.
Je tam pevný řád. Pracovníci ale splňují odpovídající kvalifikaci.
Děti netýrají.
Nejsou rodiči.
Mají do nich hodně daleko.
Ale to není v jejich kompetenci, není to ani účelem.
Není to v jejich možnostech.
Ne, bohužel to nebyl úryvek z knihy.
Je to realita, kterou jsem právě viděla v televizním zpravodajství.
Fascinuje mě lehkovážnost kompetentních osob svěřujících děti do pěstounských rodin.
Mít dobré rodiče je životní dar.
Když je, z nějakého důvodu nemáme je to neštěstí.
Když nám je, někdo špatně přidělí je to hrůzný čin s nedozírnými následky.
Malá týraná holčička s bosýma nohama na sněhu…
Obraz, který jen tak z paměti nevymizí.
