Pan Páv a slečna Husa

Daniela právě vyšla ze zkušební kabinky a ukazovala svému snoubenci šaty. „Líbí se Ti?“

„Hezké“, odpověděl. Všimla si, jak se přitom zálibně prohlíží v zrcadle a prohrabává si vlasy. Usmívá se na sebe.

Není to poprvé, co si toho všimla. Vlastně to dělal vždycky, když prošel kolem jakéhokoli zrcadla. Ani výkladní skříň nenechal bez povšimnutí.

Ze začátku ji to nevadilo. Byl k ní pozorný i milý. Udělal by pro ni první poslední.

I pro druhé. Jen aby si o něm mysleli to nejlepší. Na tom mu záleželo. Chtěl být nejlepší.

Úspěšný.

Sžíraly ho představy, že by nebyl nebo nebude.

Potřeboval obdiv. Jinak s ním nebylo k vydržení.

Pýřil se, když mu říkala, jak dobře vypadá.

Opravdu dobře vypadal.

Jak by ne. Dbal o sebe. A jeho ranní trávení před zrcadlem by možná vydalo na cestu z Prahy do Brna.

Nešetřil ani komplimenty. Pro ostatní. Byl milým společníkem a mnohdy koketujícím partnerem.

To, se jí pravda, nelíbilo.

Uměl ji to ale bravurně vysvětlit.

Nemá rád nezábavné lidi. Jsou to suchaři. A Ti nevypadají dobře před ostatními.

Být středem pozornosti ho bavilo. Byl výtečným řečníkem.

Musela si přiznat sama před sebou, že vedle něj ztratila část svého sebevědomí.

Už se necítila tak v pohodě jako dřív.

Stala se z ní tak trochu husa.

Husa, která hodně věcí neví a hodně toho neumí.

A taky vypadá hůř než kdysi.

To si myslela a tak si připadala.

Její vnitřní já ji říkalo, že tohle je špatně.

Už to nebyla ta veselá Daniela plná elánu a radosti ze života.

Vyšla ze zkušební kabinky s šaty v ruce.

Viděla ho.

Stál a upřeně zíral na svůj hezký obličej. Dělal na sebe i roztomilé posunky.

Vrátila šaty na věšák.

 V tu samou chvíli se rozhodla vrátit i čas, který s ním strávila.

Rozchodem.