Otesánek

„ Jed jsem, sněd jsem, kaši z rendlíku, ucháč mlíka, pecen chleba, mámu, tátu…“ Andrea zavřela knihu. S úsměvem se podívala na svoji spící dceru.

Úsměv ji nevydržel dlouho. Pocit hladu byl silnější a k úsměvu jí rozhodně nepřiváděl. Znervózněla.
Otevřela několikrát lednici a zase ji zavřela. Je pozdě. Neměla by jíst. A je už vlastně po večeři.
Tak jenom něco malého. Posteskla si. Znovu otevřela lednici. Z nejvyššího regálu vyndala plátkový sýr. Jeden plátek. Druhý, třetí. Vždyť jsou tak slabé. Omlouvala sebe i tence nakrájený sýr. A bez chleba, to by se ani nemělo počítat.
Pustila si televizi. Nemohla se soustředit, seriál přerušila reklama. „ Jak sladké a křupavé…“  Andrea se pomalu zvedla, došla k lednici a zopakovala svůj rituál otvírání a zavírání dveří. Stála tam tak dlouho až první regál zel prázdnotou.
Za své vzal nejen plátkový sýr, ale i šunka, hermelín a olomoucké tvarůžky.
„ Ale, co“ posteskla si Andrea. Zítra začne s dietou a dneska si ještě pořádně dopřeje, když už se to tak zvrtlo.
Snědla toho hodně. Skoro všechno co se dalo. Došlo i na pečivo a sladká kolečka, která pečlivě schovala sama před sebou.
Andrea se posadila se slastným úsměvem.
Ten ji druhý den ráno přešel. Nejen při pohledu na prázdnou lednici ale zejména při pohledu na ručičku váhy. Nejraději by se neviděla. Nenáviděla sebe i svoji nezvladatelnou chuť k jídlu. Nenáviděla celý svět. Nic se jí nedařilo. Její manželství nestálo za nic, v práci ji to nebavilo, koníčky neměla. Vlastně měla. Ten jeden jediný. Jídlo. Na to se někdy opravdu těšila.
Stejná situace se opakovala mnohokrát. Andrea ji umocnila ještě zvracením. To aby se zbavila výčitek z právě snědeného. Začarovaný kruh, z kterého nebyla cesta ven.
Bulimie.
Diagnoza, která Andreu čekala, když se konečně odhodlala vyhledat odbornou pomoc.
„ Jed jsem, sněd jsem…“
Tak nevinně to začalo.