Nejsem pionýrka, svazačka ani komunistka

Když jsem byla malá, chodila jsem do školy kolem velkého žlutého domu. Každé ráno se z okna v prvním patře vykláněl nerudný starý pán. Pokřikoval na mně. Nejčastěji spratku, parchante a pobízel děti, aby mě krmily sněhem.

Často jsem plakala a stěžovala si doma rodičům. Ti mi vysvětlili, že v celém tom domě bydlí komunisti a že jen těžko se s tím dá něco dělat. Komunisti. Nevěděla jsem, co to přesně znamená.  Ale už tenkrát jsem byla přesvědčená, že něco hodně ošklivého. Bála jsem se kolem toho domu chodit.

Byla jsem malá nepionýrka a tak jsem musela být zticha. Děti mě opravdu sněhem krmily a nadávaly mi.

Do školy jsem chodila nerada. Neměla jsem žádnou oblíbenou učitelku. Soudružku učitelku. Skoro všechny se striktně snažily ubíjet jakýkoli talent. Ten kdo se něčím odlišoval, byl vyvrhelem třídy i školy. Doba si žádala průměrnost a šedé myši.

Ráda jsem zpívala. Ale jako malá nepionýrka, jsem nedostávala moc příležitostí zpívat se sborem, do kterého jsem chodila.

Pokud ano, musela jsem si na sebe navléknout „slušivý“ stejnokroj v podobě modré nepadnoucí košile, rudého umělého šátku a modré sukně. Zpívat budovatelské písně a tvářit se, že mě zrovna tenhle žánr v mém dětském věku nesmírně baví. Pokud by totiž soudružka učitelka zahlédla ve tvářích nelibost byla by hodně nepříjemná a vyvodila by z toho důsledky. Prostě by mě vyhodila ze sboru.

A tak můj život pokračoval. Pochopila jsem postupem času co to komunismus je. Uvědomila jsem si to při frontách na mandarinky a pomeranče, když je náhodou dostali. V minus deseti jsem stála s maminkou před prodejnou zeleniny hodinové fronty mezi dalšími lidmi. Každý si mohl koupit jen kilo, někdy jenom půl. A zase čekat až je někdy dostanou.

I časopis s televizním programem byl podpultovým zbožím. My jsme ho ale každý týden měli. Paní trafikantka byla úplatná a schovávala nám ho za balíček kávy nebo za čtyři mandarinky.

Vzpomínám si i na oslavy prvního máje, kdy bylo povinností všech účastnit se prvomájového průvodu. Jako stádo se děti i dospělí posouvali kupředu, povinně volající hesla a mávající mávátky.

Jednoho takového prvního máje byla zima a lehce poletoval sníh. Drkotala jsem zubama a mávátko mi přimrzávalo k dlani. Otočila jsem se na svoji spolužačku se slovy, že se to nedá vydržet. Zrovna hráli Internacionálu a všichni museli stát jako sochy. Soudružka učitelka mě zahlédla a hrozila mi. Jasně že si to se mnou vyřídila. Nejenže mě hlasitě pokárala, ale dala mi ředitelskou důtku. Řekla, že mohu být ráda, že jsem nedostala dvojku z chování. Já ale byla ráda, že jsem definitivně nezmrzla a že mám od té povinné taškařice na rok pokoj.

Život pokračoval v striktně daných kolejích v každé oblasti života. Výběr lékaře byl nemyslitelný a tak každý chodil k tomu v místě bydliště. Ten náš byl přímo obdivovatelem komunismu a tak měli zásadní privilegia jenom Ti, co bydleli ve velkém žlutém domě a jim podobně smýšlející.  Ti byli na nemocenské často i několik týdnů. Bolela je záda. Asi z toho jak se pořád hrbili a poklonkovali ostatním mocnějším.

Moji rodiče k lékaři raději nechodili, protože když tam náhodou zašli, byť s vážnější nemocí. Lékař mezi dveřmi prohodil. „ No to snad nic není, ne“ Napsal jim léky, aniž by je prohlédl a poslal je do práce, přestože měli vysoké horečky. Taky se nedožili víc jak šedesátky.

To byla doba.

Když jsem si tento týden přečetla, že v některých krajích i dříve hodně pravicových, mohou vyhrát komunisti. Zamrazilo mě.

Některým lidem se zřejmě po té době zastesklo a chtěli by si ji zopakovat. Nebo jsou zaslepeni závistí, že si nejsou všichni rovni a neběhají kolem nás jen šedé myši.

V tom případě je klidně možné, že až zase půjdu kolem velkého žlutého domu, ozve se:

 „Ty spratku, parchante…“