Nejlepší hobby? Výchova vlastní manželky.

Jsou vánoce. Roman se chtěl trochu natáhnout a odpočinout si. „ To nemyslíš vážně?“ vyrušil ho nepříjemný hlas jeho manželky.

Myslel to vážně. Smrtelně.

Když, ale viděl, výraz v Sonině tváři přešla ho na odpočinek chuť. To zas bude den, posteskl si sám pro sebe.

Za léta manželství rezignoval.

Nechtěl si komplikovat život.

Prohlížel si svoji ženu s patřičným zaujetím.

Změnila se. Připadalo mu, že k nepoznání.

Vybavila se mu chvíle, kdy ji poprvé potkal.

Drobná tmavovláska, tichá, milá. Mohla na něm oči nechat. Hltala každé jeho slovo. Byl pro ni autoritou. Co řekl, mělo pro ni velkou váhu. Neodporovala, neprotestovala.

Přál si, aby taková zůstala. Věřil tomu. A vlastně si ani nedokázal představit, že by tomu bylo jinak.

Bylo.

Postupem let s ním začala polemizovat. Prosazovala svoje názory a všemocně realizovala svoje nápady. Leckdy úplně nesmyslné.

Diskutovala.

Hádala se.

Překvapovala ho tak moc, že se kolikrát v němém úžasu nestihl ani pohádat.

Léta utíkala.

Z drobného milého děvčete se stala korpulentní semetrika.

„Co tady tak sedíš, vidíš snad kolik je tady práce!“ křikla Soňa.

Neviděl.

Přemýšlel, kde udělal chybu. Zřejmě byl kdysi moc zaujatý sám sebou. Nepředpokládal, že by něco mohlo být jinak.

Teď už s tím nic neudělá. Je příliš benevolentní a pohodlný.

Výchova vlastní manželky byla asi nad jeho síly. Napadlo ho.

I tak je to nejnáročnější a mnohdy i nejnákladnější hobby.

Roman posmutněl. Vstal a šel něco dělat.

Jsou vánoce.

Svátky klidu. A ten si právě teď přeje ze všeho nejvíc.