Zaujal mě článek v MF Dnes „ Miminko na důchod“. Nový zákon ministra zdravotnictví chce umožnit, aby ženy do 55 let mohly podstoupit umělé oplodnění.
Připomnělo mi to jednu epizodu z mého života. Potkala jsem před lety svoji známou, které se dcera narodila ve dvaačtyřiceti. Měla ji právě čtyřletou, když ke mně přiběhla naštvaná. Když si kupovala parfém, prodavačka k její dceři dodala „ To bude babička ale hezky vonět“
Uklidňovala jsem ji. Moje známá fňukala a opakovala „ Jo, jsem stará, normálně stará bába“ a ještě ke všemu si postěžovala, že vůbec neví, jak tu výchovu do budoucna zvládne.
„Pokud je žena schopna dítě donosit, je schopna je i vychovat“ cituji MUDr. Davida Stejskala primáře Gennetu. Myslel tím věkovou hranici 55 let.
Dovoluji si s ním nesouhlasit. Možná ho zvládne donosit, ale jen stěží vychovat. Bude ji to stát hodně práce, nervů a sil. Jestli se té konce výchovy vůbec dožije.
Chápu, že spousty žen touží po dítěti. Některé tato touha provází celý život. Ale málo nebo vůbec se nepíše a nikdo se neptá „ co na to dítě“?
Sama jsem se narodila starším rodičům. Když před dvaceti lety oba zemřeli na rakovinu, zůstala jsem sama. A to mě zdaleka neměli po padesátce, ale po čtyřicítce.
Sama, bez rodičů, bez sourozenců. Stačili mě sice vychovat…
Ale už jsem se s nimi nemohla podělit o radosti a starosti z mého dalšího života. O obrovskou radost, kterou jsem měla, když se mi narodily děti. Pamatuju si na chvíle, kdy jsem seděla na pískovišti sama s dětmi a kolem mě pobíhaly babičky nadšené ze svých vnoučat. Přiznám se, záviděla jsem jim. Po tvářích mi stékaly slzy. Stýskalo se mi. To nemluvím o tom, že aspoň občas bych uvítala i pomoc a hlídání.
Záviděla jsem rodičům jejich rodiče.
Radost z vnoučat není, ale to jediné. Jde i o pocit, že nemáte za kým jít, komu si postěžovat, s kým probrat i banální situace. Komu jen tak položit hlavu na rameno. Pohladit ho. Vidět ho.
Pocit, že prostě někdo koho máte rádi a je vám nejbližší jenom tak někde JE. Myslí na vás a vy na něj. Zvednete telefon, zavoláte. I kdybyste byli na druhém konci světa. Je tam.
Chceme mít rodiče co nejdéle. A tak přiznám se otevřeně. Závidím do dneška. Všem, kteří rodiče mají. Chybí mi. Jejich úsměv, rady…
Chápu, že umělé oplodnění je byznys. Chápu, že i ženám po padesátce přináší obrovskou radost narození dítěte.
Ale i přesto, prosím páni doktoři i maminky buďte soudní.
Myslete na děti. Na děti, které tady budou hodně mladé samy, až vy tady už dávno nebudete.
Nechme stranou byznys i sobectví. Do téhle oblasti přece vůbec nepatří!
