Vdávala jsem se poměrně brzy. Nemusela jsem. Ale mohla jsem. Bylo mi už osmnáct.
Myslela jsem, že stavem manželským získám víc svobody. Byla jsem jedináček a nemohla jsem skoro nic. Nemýlila jsem se a skutečně svoboda svým způsobem nastala.
Nebudete tomu věřit, ale se svobodou přišlo i víc nápadníků. Zřejmě je magicky přitahoval kroužek na mém levém prsteníčku. Neměla jsem důvod ho sundávat ani si ho tajně zastrkávat do kapes. Nikdy jsem se netajila tím, že jsem vdaná.
Zřejmě, vzhledem k mému věku, si ale všichni mysleli, že jej nosím z recese.
Poprvé jsem větu „ Jsem tak trochu vdaná“ musela vyslovit už rok po svatbě. To když mě na vysoké škole uháněl spolužák. Přiznám se, že mi nebyly vůbec nepříjemné jeho zamilované pohledy a láskyplná slova. Už jsem se ale, tak neradovala z jeho monologu, že by si mě vzal. Musela jsem s pravdou ven. Bral moje slova jako hodně trapnou výmluvu a tak jednoho krásného sobotního dne zazvonil u nás doma.
Tedy u nás a mého manžela ne. U mých rodičů doma. S pugétem růží přišel požádat o mou ruku. Moje maminka zkolabovala, zatímco tatínek se ujal role hostitele. Vysvětlil onomu mladíkovi jako chlap chlapovi, že realita je opravdu taková jak ji prezentuji já.
Během let jsem tuto větu byla nucena použít ještě mnohokrát. Už jsem ji měla nacvičenou i s provinilým výrazem typu. Je mi líto pánové, ale bohužel nic z toho nebude.
Mladíci dychtící po seznámení s vdanou paní číhali všude. Na ulici, v dopravních prostředcích, v knihovně, v supermarketu.
Jednoho dne jsem dělala poměrně velký nákup. Mám ráda sýry a tak jsem u regálu s nimi trávila dlouhou dobu. „ Mohla byste mi nějaký doporučit?“ Ozvalo se za mnou. Otočím se. Docela pohledný muž. Copak jsem nějaká prodavačka, pomyslela jsem si. Usmíval se a pokračoval ve svých požadavcích na dotazovaný sýr. Přiblble jsem se usmívala a nechápavě koukala.
Neodradilo ho to. Podal mi vizitku s tím, že bude rád, když se ozvu. Některé ze sýrů bychom mohli ochutnat spolu, anebo zajít na něco do restaurace. Jednoduše řečeno, prostě se sejít.
Vizitku jsem zahodila. Na sýrech jsem si pochutnávala sama a to ještě týž večer.
V tu dobu jsem chodila na angličtinu. Moje spolužačka, moc hodná holka básnila o svém manželovi. Učiněný poklad. Rodinný typ. Druhé pohlaví ho zajímá jako mě hokej. To znamená vůbec. Ostatní ji záviděli.
Měli jsme občas ve zvyku chodit do restaurace a tím si zpestřit naši anglickou konverzaci. Jednou tam pro moji spolužačku přijel i její rodinný typ. S němým výrazem a strnulou tváří na mě zíral. On. Ctitel z regálů od sýrů.
Nebylo co závidět. Ani jí ani ostatním.
A tak mě tak trochu napadá, co by se stalo, kdybych musela říkat. Jsem tak trochu rozvedená, pánové.
Spíš bych to vůbec říkat nemusela, protože by nebylo komu.
