Jsem maličký a žiju v maminčině bříšku. Mám se tam dobře. Je mi teplo a dělám si co chci. Maminka mi říká knoflíčku, broučku a lásko. A taky Valentýnku. Líbí se mi to. Taky mi hezky zpívá. Mám ji moc rád. Brzy se narodím. Těší se na mě všichni. Jen maminka je někdy hodně smutná a pláče. To když si pustí televizi nebo přečte noviny.
Jsem z toho taky smutný. Nechci, aby plakala a trápila se. Bojí se o mně a má strach z porodu. A taky se bojí, že nám zruší porodnici, když z ní odejdou doktoři. Vůbec tomu nerozumím. Kam by chodili? Vždyť se mám narodit!
Byli jsme s maminkou u pana doktora na ultrazvuku. Tam to bylo hezké. Otevřela nám taková milá sestřička. Pořád se usmívala. Říkala: "Jak se má ten Váš cvalík?"
Pan doktor byl vážný. Je to ten, který dal taky výpověď a už tady nebude. Půjde do ciziny. Nevím sice kde to je, ale asi daleko. Nebude tady až se narodím. Zlobím se na něj a chtěl bych mu to říct. On mě ale neslyší. Tak sebou aspoň mrskám, jak nejvíc umím, aby to viděl. Přejíždí mamince po bříšku takovou zvláštní tyčkou. Vidí to. Říká mamince „ Vy máte ale čiperu“. Tak to asi nepochopil.
Čipera jsem, ale pěkně naštvaný. Hlavně, že říkal, klid a ničeho se nebojte. Ale jak se nemá bát. Je to jako v pohádce. Když nebude nemocnice, nebudeme mít kam jít. Možná ale bude nemocnice a nebudou doktoři. Možná bude nemocnice, budou doktoři a nebudou dětští doktoři. A kdybych se měl náhodou narodit císařským řezem tak možná nebude anesteziolog. To je ten pán, co by maminku uspal, aby ji to nebolelo, když by jí rozřízli bříško.
Už to všechno znám. Všechna ta slova. Slyším to každý den z televize. A taky od maminky, když si o tom s někým povídá. A taky jak všichni říkají pořád jedno slovo “strašný“
Nevím co budeme dělat. Už nejsem tak klidný ani tak veselý. Bojím se. O sebe i o maminku.
Jmenuji se Valentýn a jsem zatím plod v maminčině bříšku.
Brzy budu miminko. Když to dobře dopadne.
A až vyrostu budu panem doktorem. Takovým co pomáhá Valentýnům a Valentýnkám na svět. A nikdy neodejdu.
To Vám slibuju.
