Jeden domov a to dětský

S Erikou jsem se potkala před lety. Byla to hezká okatá, černovlasá  puberťačka. Z děcáku. Její matka byla prostitutkou a otec několik let seděl ve vězení.

Mluvila o nich hezky a obzvlášť na matku se těšila. Zvykla si na personál dětského domova i režim, který doma neměla. Tety, jak jim říkala, ji připadaly příjemné, milé a chápavé. Některé jí byly sympatické víc některé míň.

Stejně se jednou vrátí domů mezi své, jak říkala.

A geny jsou geny. Na cizí rodiče nebo pěstouny by si nikdy nezvykla. Neutrální prostředí domova jí svým způsobem vyhovovalo.

Z tisíce dětí v ústavech lze adoptovat jen pár stovek.

Hodně dětí není právně volných a ani do nových rodin nechtějí. Za každou cenu si chtějí udržet kontakt se svými biologickými rodiči a původní rodinou.

Některé si se svými pěstouny vzájemně nesednou. Nevyhovují si.

Ne každý je schopen akceptovat některé povahové rysy. A ne každé dítě je ochotno se nechat aspoň trochu převychovat. Není na to zvědavé. Nastávají konflikty, vzájemná  nevraživost, nesympatie.

Dětský domov je neutrální. Je to azyl. Nic proti ničemu. Dítě si může snít i idealizovat si svoje biologické rodiče. Čekat na ně. I přesto, že třeba nikdy nepřijdou.

Je to pro některé určitě lepší než střídat pěstouny. Nebo být někde, „hrát „ si na rodinu, která jim nemusí sednout.

Erika část života prožila  ve svém náhradním domově. Myslím, že získala všechny potřebné návyky i rozhled. Snila o setkání s rodiči, což se jí občas splnilo.

Ne všechny děti jsou krásnými malými miminky, které je radost si adoptovat. Většina z nich si sebou do vínku vzala spousty vlastností po svých rodičích, které určitě každému nevyhovují.

Hodně dětí je postižených a vyžadujících celodenní péči.

Zrušit dětské domovy je teoreticky dobrý nápad. Prakticky určitě ne. Co s těmi desítkami dětí, které nechtějí nebo nejsou vhodné k adopci?

Dětské domovy plní svou funkci a plní ji víc než dobře.