Houskový knedlík. Co je s ním?

Svíčková, znojemská, rajská, guláš, jak jinak než s houskovým knedlíkem.                                                 .

Nikdy jsem ho moc ráda neměla. Už vůbec ne v restauracích. Nevzbuzoval ve mně důvěru. Chuťově ani esteticky.

Mnohokrát jsem žasla jak odporně vypadal na bílém talíři. Bílá hmota nakrájená na silné plátky. „Obdivovala a obdivuji“ strávníky, kteří si je objednávají a tuto neidentifikovatelnou hmotu požívají.

Zároveň mě zaráží drzost některých majitelů restaurací něco takového svým hostům nabídnout.

Proto jsem se jednoho dne zarazila, když jsem doma dostala otázku jestli si dám guláš.

„A s čím jako“?  byla moje prvotní otázka.

Jak jinak než s knedlíkem.

Myslela jsem, že je to vtip. Nebyl.

Nakoukla jsem do kuchyně. A tam ho uviděla.

Skvěle vypadající, svěží, voňavý, tenký a lahodící oku.

Ne, nepopisuji manžela, ale knedlík.

Houskový.

Doma dělaný.

Ten zázrak obsahoval vajíčko, mléko, droždí, trochu cukru, dva i více rohlíků nebo housek, hrubou mouku.

Nejprve se udělal kvásek z mléka, cukru a droždí. Bylo potřeba ho nechat odležet. Pak se přidalo pečivo, mouka, mléko, vajíčko. Zamíchalo.

Třičtvrtě hodiny těsto kynulo. Vytvarovaly se esteticky vypadající knedlíky. Nechaly odležet. Poté se vařily.

A  „zázrak“ byl hotov.

Zázrak,  jehož realizaci bravurně zvládnul již zmíněný manžel.

Nic pracného, světoborného, nemožného.

Houskový knedlík. Co by s ním bylo?

Právě že nic.

Proto nechápu proč je ve většině restaurací i obchodů tak odporný.