Do nemocnice nejlépe zdatný a zdravý

Trávit sváteční den na operačním stole je sice netradiční, moje kamarádka Ivana by si takový „luxus“ ráda odpustila, ale nedalo se nic dělat.

Narkóza jí navodila stav neskutečné blaženosti. Rázem se ocitla v luxusním masážním salonu, kde byla hýčkána nejrůznějšími vonnými oleji a masírována po celém těle. Nejvíc si prý užila reflexní masáže nohou. Ta už dokončena nebyla. Probudila se.
Marně očima hledala maséra, který ji ten pocit naprosté euforie způsobil. Ani nemocniční pokoj luxusní masážní salon nepřipomínal.
Stála nad ní sestra. „Brr, to je probuzení“. Povzdychla si. Nechápala, co tam dělá a proč jí sestra říká, že tři hodiny nesmí vstávat. Zřejmě sestra podle nepříčetného výrazu v její tváři usoudila, že ještě není příliš v reálném světě. Aby ji opravdu nenapadlo vstát, zvedla u její postele mříže, a tak byla Ivana uvězněna jako v dětské postýlce. První dvě hodiny chodila sestra pravidelně kontrolovat její zdravotní stav. Pak slíbila, že přijde a pomůže jí vstát.
Čekala. Marně. Sestra nepřišla. Když byl její močový měchýř těsně před prasknutím, zazvonila na vedle sebe ležící zvonek. Nic se nestalo. Nikdo nepřišel. Nezbylo jí než zkoumat mechanismus stahování mříží postele. Zápasila s tím nějakou dobu. Byla indisponována nejen prostorem, ale i svým zdravotním stavem. Přece jenom byla po operaci. Povedla se ji stáhnout polovina a to ještě ne úplně. Ne moc ladně se ji podařilo přetáhnout jednu a pak i druhou nohu. Trochu se jí zamotala hlava a v tu chvíli jí napadlo někomu zavolat. Mně. „ Vstávám, kdybych náhodou omdlela, pomůžeš mi“ slyšela jsem její slova v telefonu. „ No to asi těžko“ vykoktala jsem ze sebe. Přece jenom byla jsem od nemocnice, kde ležela víc jak sto kilometrů a pak i kdybych byla blíž, stejně by to nebylo nic platné.
A tak naše konverzace pokračovala. Ivana potřebovala psychickou podporu a tu jsem se jí i přes telefon snažila dát. Na dálku jsme spolu absolvovaly cestu na WC a zpět. Několikrát mi zdůrazňovala, že možná omdlí.
Zvládly jsme to. Bez újmy. Obě.
Ivana přelezla zpátky do postele a oddychla si. Já přiznám se, taky.
Sestra za nějakou dobu přišla. Zapomněla na ni. Divila se, jak stáhla mříže a taky proč nezazvonila. Po zvednutí přístroje, ale zjistila, že nefunguje.
Všechno dobře dopadlo. Tentokrát.
A poučení pro příště?
Do nemocnice zásadně jenom v dobré fyzické kondici a relativně zdráv!