Chvála doteků

Nemáš svůj den. Sedíš schoulená. S nepřítomným výrazem. Špatnou náladou, kterou umocňuje ještě horší počasí.

Pohladím tě po vlasech. Zachvějí se ti koutky úst. Při dalším pohlazení se letmo usměješ.

Vezmu tě za ruku. Tvoje ruka v mých dlaních. Drobná, chvějící se. Stisknu ji pevně ve své dlani.

Jsi tady. Právě teď. Se mnou.

Usměješ se. Zklidníš.

Já i ty pociťujeme přímo terapeutický účinek našeho doteku.

Klid, bezpečí. Vzájemnou těžko popsatelnou blízkost.

Zvláštní pocit. A to všechno beze slov.

Jedna ruka. Jedna dlaň. Pět prstů.

A co toho dokážou.

Pohladit, obejmout, stisknout.

Vím, že někteří lidé nedávají city najevo. Neumí to. Dělá jim problém právě ono „magické“ objetí a pohlazení.

Přitom je to nejjednodušší vyjádření citu, blízkosti a pomoci tomu druhému. Beze slov.

Dotyk je naší životní potřebou. Má hojivé a léčivé účinky.

Kdyby se blízcí lidé víc objímali, dotýkali, hladili. Dávali si najevo víc svoje city, ubylo by depresí, špatných nálad.

Bylo by mnohem míň pacientů v psychologických poradnách a psychiatrických ambulancích.

Přitom k tomu stačí tak málo.

Jedna ruka, dlaň a pět prstů.

Kus odvahy vyjádřit dotekem to, co vnitřně cítíme.

Beze slov.

Udělat radost. Tomu druhému a tím i sobě.

Nebojte se. Neodkládejte to.

Ale i tak.

Nikdy není pozdě začít.