Probudila se s bolestí hlavy. Jedna noha na posteli druhá na zemi. Děsivé sny. Kde je? Doma…
Trochu to přehnala včera s alkoholem. Trochu dost. Pomalu otvírala oči. Na potřetí se jí to podařilo. Oranžové stěny, tmavý nábytek…tohle přeci není její pokoj.
Pomalu otočila hlavu.
Černé vlasy, odstáté uši. Chrápající něco v její posteli.
Otočila hlavu nazpátek.
Tak ještě jednou a pořádně. Je doma. Není doma. Je ve své posteli nebo není ve své posteli.
Copak je blázen? Bože ta hlava. Rozpadne se nebo ne.
Pomalu se otočila ještě jednou.
Tmavá chrápající kštice vedle ní se jí nezdála.
Pomalu se svým ukazováčkem dotkla kůže zad svého spolunocležníka.
Nic.
Ani se nehnul.
Prohlížela si ho.
Černé vlasy, odstáté uši, divná brada, nos. Docela se jí nelíbil.
Docela dost se jí nelíbil.
Brrr. Oklepala se.
To je? Ne… to snad ne. To nemyslí vážně. To že je…?
Vzpomněla si pomalu na včerejší večer. Narozeniny u Kláry. Víno, whisky.
Fuj.
On.
Pavel, Martin, Roman?
Kdyby si tak aspoň vzpomněla, jak se jmenoval. Teď leží vedle ní.
Pan Bezejmenný.
V cizím bytě, v cizí posteli s člověkem bez jména.
Pomalu zvedla jednu nohu z podlahy a snažila se posadit.
Motala se jí hlava. Na zemi viděla pohozený svůj svetr, rifle i spodní prádlo.
Chrápající něco vedle ní se pohnulo. Odkopnutá peřina odhalila dotyčného v plné „kráse“.
Zamrazilo ji.
To snad nemůže být pravda. Tohle nemohla udělat. A dobrovolně.
Nééé… Chtělo se jí křičet.
Zašklebila se. Do úst se jí vehnaly sliny a chtělo se jí zvracet.
Pomalu se snažila vstát a obléknout se.
Hlavně potichu. Aby se „To“ vedle ní neprobudilo.
Stěží, ale podařilo se jí to.
Už nikdy nebude pít. Aspoň ne tolik.
Kdyby to tak šlo vrátit.
Cesta zpátky?
Neexistuje.
