Vypadlá hmoždinka

Kolem každých svátků se dějí věci! Většina hospodyněk pravidelně a nenapravitelně zešílí. I já občas bývám pošetilá a podléhám prý mnohdy zbytečným aktivitám. K nim patří mytí oken.

Před rokem jsme se přistěhovali do nového dvoupatrového domu s šestnácti okny. Tak velký dům jsem nechtěla právě kvůli této řeholi. Tehdy jsem muži s gustem oznámila, že když je ten "ajťák", bude všechny Windows mýt sám. Vzal to jako dobrý vtip a já všechna okna stejně umyla sama.

Celý rok jsme se pak zuřivě zabydlovali, na okna nezbývalo času a ta postupně oslepla.

Můj muž patří k laskavým a hodným chlapům. Netrpí ani žádnými neřestmi. Jedinou slabost ale má. S velkou vášní se rád noří za svůj stůl k PC s nasazenými sluchátky opatřenými speakrem. Většinu večerů a drahnou dobu denní pak tráví bojem po boku svých chrabrých druhů. Bývají to dlouhé hodiny izolace, kdy pro něj ztrácí smysl veškeré reálné bytí a jediným cílem je, sejmout strategicky nepřítele. Z jeho pracovny se v té době virtuálního pekla linou výkřiky: "Dělej z leva...nooo, sakra kluci sejměte ho, to není možnýýý...musíme ho obklíčit!!! Hoď tam granááát ...áááá - jsem mrtvý!"

V těchto chvílích, kdy sám sebe neslyší, křičí, až se mu hlasivky ohýbají a já, zkraje vyděšená, vybíhávala ve tři ráno z lůžka v domnění, že k nám vlezl sklepním okýnkem nezvaný host a muž se ho pokouší zneškodnit. Časem jsem si ovšem zvykla a i kdyby na něj spadl panelák, nijak zásadně mě to nerozruší...

Nicméně, domácí práce nečeká a přivykla jsem si, že co se mu nechce udělat, komentuje slovy: "to není potřeba."

Ale je. Například po dlouhém roce umýt okna.

Jsem hrdá žena a i přes mužovu nevraživost jsem odhodlaná umýt alespoň jedno ze dvou oken v kuchyni. Po chvíli práce jsem konečně spokojená s dokonale vyleštěnými tabulkami. Babička říkávala, že se stejně nejlépe myjí kladívkem. Moudrá to žena.

Lezouc na štafle skřípu zuby, na stůl ještě pokládám mobil, abych pověsila přes blyštící se okno záclony. Pak mi to nedá a s náručí plnou načechraných, voňavých zázraků se pro telefon vracím a vsunu ho do kapsy zástěry. Zavolám kamarádce, vždyť mám handsfree v uchu a od práce mě to nezdrží. Mezi hovorem a věšením záclon zapomínám na hořkou realitu mých galejí.

Muž pořídil zámek, ale bez služebnictva.

Posledních několik žabiček zaklapává poslušně do lišty garnýže a ve chvíli, kdy se hodlám spustit ze štaflí dolů, půlka garnýže obtěžkaná záclonami i se závěsy zůstane v mých rukách a smutně z ní trčí vytržená hmoždinka. Na hlavu se mi sesype sprška vydroleného zdiva.

To snad ne!!

Držím oběma rukama u stropu garnýž v místě, kde by měla držet sama. Nedrží. Zkouším ji nejprve nacpat zpět. Marně. Přemýšlím, že ji pustím na zem. Nesmysl. Vytrhla by se i druhá strana a následky by byly fatální. Jistě by sebou strhla i několik květináčů plných mokré hlíny a mou všudypřítomnou květenu. Jak odpudivá představa hnědozeleného guláše smíseného se změtí sněhobílých záclon na zemi!

Překotně se loučím s kamarádkou, která se při představě mé situace křižuje a přeje hodně štěstí. První myšlenka patří manželovi. Modlím se, aby nestřílel.

Volám do prvního patra zoufale jeho jméno. Bez odezvy. Radiátor zavěšený pod oknem respektuje neúprosně fyzikální zákony a surově mi do obličeje ke stropu žene celou svoji tepelnou nálož. Volám po druhé, po páté. Přidávám na intenzitě. Pak už řvu. Odkrvují se mi ruce a začíná mi být nesnesitelné vedro. Vysychá mi v krku. Garnýž postupně mění váhu a zdá se být nehorázně těžká, váží možná několik tun. Hlavou mi probíhá závěrečná hřbitovní scéna filmu Dobrý, zlý a ošklivý. Neřád zavěšený na oprátce klátě se na vratkém kříži zírající na vytoužený poklad. Já zírám úplně stejně na vytrženou zpropadenou hmoždinku a klátím se na štaflích. Ovšem ten pistolník našel vykoupení, když mu druhý přestřelil oprátku. A co já? Minuty mučivě ubíhají....

Uvědomuji si zoufalost mé situace. Křičím do patra na dcerku. Nikdo se neozývá. Celá táta. Má na uších sluchátka a hltá pohádku. Říkám si, holka, tak takhle nějak vypadá trýznivá smrt.

Opět přemáhám ukrutnou chuť pustit garnýž k zemi a ponechat ji svému osudu. Představuji si, jak manžel udělal z nepřítele řešeto a s kumpány jásají nad jeho hrobem. Nade mnou v patře zcela jistě zuří lítý boj. A tak stojím na štaflích a přemítám, že tohle je reálná bitva, kterou musím vyhrát. V uších mi zní tesklivá hudba Morriconeho. Tenkrát na Západě. Ubohý chlapec s foukací harmonikou mezi zuby s bratrem stojícím na jeho ramenou s krkem v oprátce. Místo harmoniky bych mezi zuby mohla stisknout mobil. Ach jak stylové, pomyslím si útrpně, v rukou třímajíc své nesnesitelné břemeno.

Mobil??? No ano!

Opatrně, odkrvenou rukou nahmatám v kapse telefon, moji možnou spásu. Čekám, až se mi do ruky nažene zpět krev a třesoucí se rukou z posledních sil vytáčím číslo. Při představě, že je muž uzamčen bez svého mobilu na trůnu či má na hlavě řvoucí sluchátka je mi vedro ještě větší. Telefon marně dlouze vyzvání a mě začíná neodbytně přepadat pud sebezáchovy. Potřebuji si vystřídat odkrvenou ruku a musím zavěsit a mobil vrátit do kapsy.

A v tu chvíli se ozve mužův příjemně sametový hlas! Překotně vysvětluji k jeho zjevnému pobavení svoji zoufalou situaci a má prvotní chuť ho přetáhnout garnýží po zádech se postupně rozpouští a mění v obrovský vděk za vykoupení. Přebírá moji trýznivou štafetu a já horečnatě sháním větší hmoždinku. Zpropadená garnýž nachází opět své místo, aby poslušně držela zavěšené záclony a dekorace.

Odstupuji a nadšeně muži ukazuji obě okna. Jedno čerstvě umyté a druhé zatažené roční špínou, která funguje jako spolehlivý difuzér. Čekám podobně nadšenou reakci ze zjevného protikladu. Ale kdepak.

Zatváří se ztrápeně. Zbytečně k nám bude vidět! Stálo mé utrpení za to?