Střevní chřipka – spolehlivý prostředek, jak se neseznámit

Život vymýšlí stejně nejlepší příběhy sám. Veselé, smutné, ale i řádně nechutné. Bylo nám sedmnáct, osmdesátá léta ve své polovině, konec prázdnin a vzduch voněl létem a vysněnou volností. A taky láskou, po které jsme toužily.

A tak jsme se my dvě budoucí fotografky rozhodly podniknout dobrodružnou cestu směr Plzeň a pak zpátky na internát. Poháněla nás touha po dobrodružství, záměr vše zuřivě dokumentovat a v neposlední řadě, tak jako téměř každého jedince postiženého pubertou, zapálená lýtka.

Obě jsme se rozhodly zcela nekompromisně a nezřízeně se zamilovat, tak jak touží a budou toužit všechny holky až do skonání světa. Nejlépe do vojáků, co mají alespoň už rok vojny za sebou.

Renča žila hodinu cesty za Plzní a její máma chystala koláče a dobroty a večer na nás čekala údajně bezvadná vesnická zábava. Ty úžasné požitky nás ovšem čekaly odměnou za načesání haldy letních jablek. K večeru se košíky uspokojivě naplnily jejich voňavým lákavým jablečným nadělením a my jsme mohly vyrazit na místní zábavu. Při česání jabloní jsme se řádně nacpaly jablky a pochopitelně, ve jménu léta, spořádaly každá půlku šťavnatého melounu, který maminka dovezla z trhu.

Marně jsme vyhlížely naše budoucí idoly. Na internátu jsme při našich nočních holčičích šuškandách, plánovaly třeba i společnou svatbu v tandemu. Ale ta individua  potácející se v lese u letního kina, nacucaná  jak houby po dešti, pivem a lacinou kořalkou, nám naprosto k těmto účelům neimponovala. Prostě klasický případ. Největší fešáci se nám obloukem zcela zjevně vyhýbali a čestní zástupci mužského pokolení, kteří by zdatně mohli strašit v obludáriu, posilněni alkoholem se na nás lepili jak proslulé lepidlo Kanagom.

A tak jsme zhrzeně pily Kofolu a házely vydatně otrávené obličeje na veškeré opilce kolem nás se zcela zřetelnou výzvou: "Dej si na mě bacha!" Kolem půlnoci, po všech přihlouplých invektivách místních gigolů, jsme se znechuceně zvedly a zamířily zpátky domů. Odrazily jsme i největší odvážlivce, kteří se nás pokusili doprovodit. Nalité tím vším pitím a stále ještě nacpané jablky a melounem jsme vyčerpané a ospalé brzy zalehly s tím, že nás ráno čeká cesta do města, kde jsme cítily větší možnost k seznámení.

Už v noci nám začalo být divně. A tak jsme obě na střídačku začaly běhat  tam, kam i car chodil pěšky (pozn. aut.: hláška mé prababičky z Leningradu). Pokud nám bylo v noci divně, ráno nám bylo zatraceně divně. A v dobíhání na klozet jsme se nestačily střídat. Bylo nám hůř čím dál víc a jen obtížně jsme se rozhodovaly, zda dáme záchodu k dispozici hlavu, či zadek.

Nakonec její maminka, moudrá duše rozhodla, že bychom si měly ve městě zajít k lékaři. Obě řádně zelené po probdělé noci a vysláblé až běda, jsme se vybavené nezbytnými taškami doploužily na autobus. Před námi cesta skoro hodinu. Strávit posledních pár dnů prázdnin pohodově ve velkoměstě byla pro nás nádherná, ale pomalu se vzdalující vidina.

Prvních pár kilometrů naší jízdy smrti, jak jsme ji později nazvaly, proběhlo vcelku normálně. Obě dvě, v rámci tehdejších dost chabých možností, naparáděné módními výstřelky z domácí dílny. Pokud nechtěla slečna našeho věku zahnívat v uniformních hadrech z Prioru, musela zcela nutně zavařit mámin šicí stroj. Což se nám více či méně dařilo oběma. Hitem bývala sypkovina a látka na sovětské prapory. Já na sobě černé triko s barevnými velkými puntíky a k němu žluté plátěné letní kalhoty. Byla jsem na svůj skvostný ohoz, na tu šedivou dobu velmi extravagantní, nesmírně pyšná. Stál mě celých padesát ká čé es z našetřených peněz z jahodových brigád a dva dny usilovné práce za strojem.

Po další čtvrthodině houpavá jízda autobusu udělala své. V žaludcích se nám vařilo a ve střevech bublalo i to, co tam již dávno už ani nemohlo být. Na tu bídu mi ovšem bylo o poznání lépe než Renče. Její stav totiž zhoršovalo i to, že jí bývalo špatně z cestování. Několikrát se zvedla, že dojde za řidičem, aby zastavil a ona mohla vyběhnout vypustit oboustranný tělesný přetlak. Ale při představě zvědavých očí celého osazenstva autobusu a toho, jak potupně vbíhá do škarpy za účelem naléhavé lidské potřeby, své pokusy vzdala. Slečny v pubertě přeci žádné takové naléhavé potřeby nemají. Odpařují se jim zásadně čelem.

A pak se to stalo. Autobus se supěním zastavil v dalším městečku a oni nastoupili. Ano dva vojáčci. A oba jak z udělání vypadali jak vystřižení z armádního časopisu. Od maminek řádně nažehlení a vypraní, evidentně se vracející z dovolenky s taškami plnými dobrot a určitě buchet s mákem. Nevěnovali nám zvláštní pozornost, jak by taky ano, že. Dvě natupírovaná, zelená a řádně dehydrovaná monstra na sedačkách těsně za nimi, mohla vzbudit maximálně soucit. Před námi byla poslední, nejzoufalejší část naší smrtící cesty. Byla to tryzna. Autobus se škubavě rozjel. A to neměl dělat.

Před námi se vesele bavili naši vytoužení vojáci, evidentně bažanti. A nás dvě přešel, "díky" našemu stavu, na seznámení s nimi naprosto apetit. Obě zalité studeným potem jsme se  zoufale modlily, aby autobus konečně zastavil. Nenáviděly jsme v tu chvíli vše, co se dovedlo pohybovat a pohupovat na gumových kolech. Houuu, houuuupy, houu... cítily jsme v žaludcích každý kamínek a výtluk silnice.

Zbývalo posledních pár minut. Naše zelená barva obličejů přešla v sinavě šedou. Bylo jen otázkou vteřin, u které z nás povolí přetlak a začne zvracet. Zvítězila Renča. Dodnes věřím, že by raději zvítězila třeba v olympiádě z matematiky. Obrovský  natlakovaný hodinu zadržovaný gejzír se vydral z jejího jícnu a řádně zkropil vojákovi sedícímu před ní nažehlenou uniformu, sedačku, tašku s buchtami, podlahu autobusu a taky mé nádherné kanárkové pláťáky. Mimochodem, ty se mi už nikdy nepovedlo vyprat. O stavu jejích svršků, rukou a obličeje odmítám více vypovídat.

Zůstala sedět naprosto v šoku, pohled na ni byl více než žalostný. Já jsem svůj boj vyhrála, ona bohužel ne. V tu chvíli se vojáček otočil. Obě jsme na chvíli zemřely studem a hrůzou. Čekaly jsme hrozný řev a skandál. A on se, svatá prostoto, podíval do jejího pozvraceného obličeje a věcně se optal: "Slečno, nevíte kolik je hodin?" Zřejmě vůbec netušil, jak vypadá zezadu. Obě jsme se velmi rychle vytratily z autobusu.

A tak jsme naprosto zdecimované přišly možná o naše životní lásky. Zbylé dny v Plzni jsme pak nebalily kluky, ale běhaly po lékařích, vyšetřeních a výtěrech s diagnózou střevní chřipka. Od té doby jsme se s obavami dívaly už na každého vojáka a o uniformě jsme nechtěly ani slyšet.

Jen ona si za pár let vzala intelektuála a já, světe, div se, policajta.