O čem ženy ví, ale raději o tom nemluví

Už od dob, kdy jsem si pořídila své první naleštěné ojeté embéčko, nesnáším hovory, které se v servisech točí kolem technického stavu mých aut. Ta většinou pamatovala doby krále Klacka a jejich technický stav tomu i odpovídal.

Nepatřím k ženám, které by svému muži elegantně předhodily klíčky od svého vozu, ať se stará.Jsem řidička, a tak se starám zásadně sama. Občas to ale vážně nemám lehké. Žena je totiž nebohá, pokud se pokusí, byť sebevíc elegantně, nastínit automechanikovi problém, kterým strádá její plechový miláček.

Určitě to, holky, znáte: "Dobrý den, můžete mi prosím prohlédnout spodek, něco mi tam klepe."

"Ale jistě, milostivá, vám obzvlášť a velmi rádi," zní pobavená odpověď provázená významným pohledem i mezi těmi nejserioznějšími automechaniky. Z moudrých knih vyčteme, že hrany prahů automobilu jsou technologicky složité body vystavené především vnějším vlivům. O tom, že bych potřebovala vystříkat dutiny už ani nemluvím. To je věta zabiják. Použila jsem ji jednou v životě, a už to nikdy neudělám, raději dám auto do šrotu. Za ta léta jsem se naučila celkem elegantně zvládat chůzi na velmi tenkém ledu komunikace, na který se vždy pouštím v debatách s těmito většinou jinak slušnými chlapy.

Zásadně se vyhýbám neurčitým formulacím "můžete se mi na ně mrknout?" Myslím tlumiče. Nedej bože, že máte zrovna ten den dekolt. Zcela jistě se dočkáte ochotných pohledů a opravdu se rádi podívají.

To auto courá zadek u země. Můžete mi vyměnit ty tlumiče? Za jedna. To je správná formulace. Žena musí vážit každé slovo.

Věta "nějak mi ujíždí zadek" je naprosto nepřijatelná. Ale těžko se nachází ekvivalent. Chlapovi to naprosto běžně projde. Ale zkuste říci: "Něco se mi nezdá na předku, jako by tam něco cvakalo."

Vysloužíte si hodnotící pohledy nejméně celého osazenstva servisu, které se až do té chvíle velmi soustředěně zabývalo opravami, bušením a ťukáním a seřizováním svých plechových svěřenců.

Velmi opatrné musíme být v kontextu s převodovkou nebo spojkou. Jejich ženský rod přímo vybízí ke zkoumavým pohledům. Totálně se znemožníte dotazem: "Můžete se mi na ni podívat?" Lepší formulace: "Mám asi něco se spojkou, zkusíte ji opravit?"

Kdysi dávno jsem ho potkala. Byl to věčně ušmudlaný černovlasý automechanik s brunátnou tváří a skusem jako buldoček. Měřil tak sotva metr šedesát, ale sebevědomí měl na dva metry. Celkem čuně, co si umylo ruce Solvinou asi tak jednou za týden. Ale i kdyby denně, vyšlo to nastejno, protože tomu určitě moc nedal. Ten chlápek asi vůbec nic netušil o existenci kartáčku na ruce. A potažmo nevěděl, co je slušné chování.

Zato se ale neustále připitoměle usmíval a chrlil jeden oplzlý vtip za druhým. Dokonce se sám svým fórům i smál. Byl majitelem autoservisu v těsném sousedství, který odpovídal velikosti jedné garáže. Ale sebevědomí mu nechybělo, jakoby vlastnil filiálku od Forda. Vyhýbala jsem se těm končinám jak Satan krucifixu. Až jednou, nastala naprosto zoufalá situace, kdy jsem nutně potřebovala kamsi vyjet. Ovšem v motoru škubalo, cukalo a auto se chovalo jak pominuté. Nezbylo mi nic jiného než se na toho podměrečného seladona obrátit. Byl v tu chvíli prostě nejblíž.

Velmi citlivě a s patřičným důrazem na správnou servisní mluvu a každou slabiku jsem se mu snažila nastínit potíže mého drahouška. Tenkrát to byl letitý Opel, který se pozvolna, leč zarputile i přes mou nemalou péči rozkládal. Při četných jízdách při jeho věku a po našich rozsekaných silnicích nebylo divu. Vzpomínám například, jak jsem na sjezdu z dálnice hledala upadlý tlumič výfuku. Když vychladl, vlezla jsem v kostýmku pod auto a chabě jsem ho přichytila drátem náhodně nalezeným na krajnici. S urvaným výfukem za zvuku hodného forsáže vojenského letounu jsem špinavá a zničená zoufale ujížděla k nejbližšímu servisu.

Mistr vyvinul mocné úsilí a blahosklonně se uvolil podívat do motoru s tím, abych se stavila za hodinu. Možná ucpaná tryska karburátoru. Byla jsem překvapena, žádný nejapný vtip nepadl a choval se v rámci jeho silně omezených možností solidně. Vrátila jsem se s poloprázdnou peněženkou statečně se vykoupit za opravu.

Král motorů se dušoval, že je nutné auto projet a že mám jet s ním, jestli motor ještě cuká. Nic záludného jsem tehdy nečekala a vydala se s ním jako spolujezdec na krátkou projížďku. V roli řidiče mého vozu najednou prcek ožil. Vychrlil na mě během krátké doby několik desítek svých vtipů, kterým se i s velkou chutí zasmál. Po chvíli si ovšem uvědomil, že je v tom sám. A tak, aby mě ještě více rozveselil, začal blábolit, jak jsem úžasná a nádherná a jak žádnou jinou nechce tak jako mě. Doma měl přitom manželku a děti... Odrážela jsem statečně jeho žvásty svými dotazy na cenu opravy a hodnocením zvuku motoru. Prcek se ovšem nehodlal vzdát. Stočil bleskurychle volant a uháněl z města ven vzhůru do přírody na místní kopec. Brala jsem to jako fór, ale dobře mi v tu chvíli nebylo.

"Ty mě určitě chceš," vydralo se sebevědomě z jeho buldočího chřípí. Jakmile zastavil, jeho nemyté ruce začaly neodbytně šmejdit po mé bílé halence. Jeho chraplavé blábolení o tom, jak jsem nádherná, tak přešlo automaticky v tykání. Ve chvíli, kdy se mi prsty od šmíru pokoušel rozepnout knoflík mých zánovních a zdůrazňuji, že čistých džínsů, jsem si vzpomněla na poučky, kterak odradit násilníka. Původní zmatek a hnus, který se mě zmocnil, jsem v sobě dokonale potlačila. Přestala jsem systematicky odstrkovat jeho chtivé pracky. Nemělo smysl se bránit a s netečným pohledem upřeným do březového porostu, s rukama podél těla jsem mu sdělila: "Tak si poslužte."

Ta holá věta prořízla vzduch ostře jako flexa. Minichlípník najednou vychladl a jeho vášeň ochabla jako atrofovaný sval. Sklapl buldočí čelisti, zbrunátněl na nejvyšší odstín karmínu, otočil volantem a poslušně bez jediného slova mě dovezl před dům. Zcela zplihlý inkasoval svou pětistovku a zmizel v útrobách svého servisního doupěte a už nikdy mě pak nezdravil.

Vida, dámy, a pak se starejte o auto. A prý, že řidič, ten tvrdej chleba má...