Náš tatínek je homosexuál, maminko

Coby robě školou povinné jsem v rodičích vzbudila touhu, a přáli si mít doma stůj co stůj virtuosku ve hře na jakýkoli hudební nástroj. Po letech zjišťuji, že angrešt opravdu nepadá daleko od keříku.

Stejně tak kysele se totiž zatvářila před drahnými lety moje máti, když mě předhodila ke sluchu učitele, který se rozhodl přetrpět vstupní hodinu se svými budoucími žáky. Půlku adeptů po lehčím nervovém tiku vyřadil se slovy "nepoužitelný kus". Já jsem kupodivu odolala jeho nemilosrdné selekci.

Dědeček měl doma své skřipky, na které v dobrém rozmaru dokázal obstojně hrát. A tak rodiče zištně usoudili, že by ušetřili za nástroj tím, že bych je mohla mít zapůjčené od dědy. Ovšem nějak jim nedošlo, že talent je většinou dědičný. A také pozapomněli, že můj milovaný dědeček není můj pokrevní. Pan učitel to záhy pochopil taky a usoudil, že mám hudební sluch tak akorát... ku hře na akordeon.

Děda si mohl oddechnout, že spasil své skřipky. Babička ovšem zaslzela a zjihla. Hru na akordeon zbožňovala a velmi hlasitě zapínala televizi na jakémsi německém kanálu a sousedi ji za to dlouhé roky nenáviděli. Zasnila se a odtušila, že budu jednou členkou takového souboru akordeonistů a ona bude díky tomu pravidelně získávat volňásky.

A tak se rodina posílena kantorovým názorem shodla, že jsem přímo předurčena ke hře na tento nástroj a žádný jiný. Já jsem byla ovšem jiného názoru. Ten však nikoho z nadšené rodiny nijak zvlášť nezajímal.

První hodinu jsem předstoupila před almaru, která vážila zcela jistě více než já, hubené dítě, skrze které bylo vždy téměř vidět. Aha, tak to je ten akordeon. Pan učitel mě trpělivě učil nástroj vyndávat z futrálu. Další hodinu jsem se lopotivě pokoušela o totéž, ale v opačném gardu. Harmoniku jsem se zuřivým opakovaným lomcováním umisťovala do futrálu. Dodnes si vybavuji, jaká to byla tíha, která intenzivně ohrožovala mé svěrače.

Třetí hodina byla zasvěcena prstokladu, kdy mi bylo kladeno na srdce, abych si představila, že mám v dlani jablíčko. S tou představou mi ovšem nešly stisknout klávesy. Prsty jsem sice povolila, ale pak jsem měla strach, že mi pomyslný jonatán vypadne. Tak jsem jen tahala měch sem a tam. Navíc jsem směla mít povolenu jen jednu přezku na měchu. Obě prý až přijde čas. Ten ale nějak nepřicházel a já jsem chtěla umět hrát teď hned a okamžitě, neb babička čekala na volňásky.

Postup výuky pana učitele se mi zdál neefektivní. Z harmoniky jsem stále vyluzovala bečivé zvuky hodné dud Švandy Dudáka a měch mnohdy jen marně funěl. Já taky. Nic netušící maminka byla ovšem hrdá a všem v okolí a zvědavým sousedům musela pochopitelně bez odkladu rozhlásit, že navštěvuji hudební školu. Významně naznačovala, že mám mimořádný talent.

Pan učitel ovšem v mé výuce nijak výrazně nepokročil. Po čase jsem se začala v hodinách nudit. A tak jsem jednoho krásného dne, vyparáděná do bílé acetátové halenky s půvabnými modrými puntíčky, v bledě modré skládané sukýnce a bílých podkolenkách, vykročila opět k hudební škole. Ladil na mně úžasně každičký detail. Dovnitř budovy jsem ale nevešla.

Bylo totiž po dešti a za školou byla fantastická klouzačka z bláta. A parta senzačních raubířů k tomu. No to vám bylo parádní poklouzáníčko! Nikdy jsem se od té doby tak nevyřádila. Domů jsem přišla pozdě a svítily mi jen oči a zuby. Navštěvovat výuku ve hře na trubku, mohla bych být směle Armstrongova vnučka. Bláto jsem měla naprosto všude. Hlavně v kalhotkách jsem měla senzačně zablácený terén. A těch pohlavků co jsem schytala!

Vyčerpaní rodiče moudře usoudili, že mi bude lépe bez hudebního nástroje a jemu ostatně beze mě také.

"Pan učitel na hudební výchově po mě pořád chce, abych hrála na kytaru akordy." Pravila po dlouhých čtyřiceti letech má dcera. http://sarkavanova.blog.idnes.cz/c/493895/jak-jsem-porodila-vnucku.html

Já bych chtěla ale koupit už elektrickou, zapnula bych ji do elektriky a hrála bych líp." "Ale bez těch akordů to nejde přeci," oponuji. "A jak se je vlastně učíš?" "No pan učitel říká, že musím hrát podle jeho básničky, abych si je pamatovala, protože ještě neznám písmenka." Loudivě povzbuzuji: "Tak mi jí řekni."

"Emil Hodil Granát Do Atomové Elektrárny," praví to nevinné dítě. Zajímavá tvorba. Spíše krvetvorba... Huh. Ale pokud funguje, tak proti gustu... Ovšem trochu se bojím o osud atomové elektrárny i pana učitele.

"Pořád prý v hudební výchově vyrušuji, maminko. Dostala jsem černý puntík," svěřila se mi dcera. Pan učitel je velmi hodný, trochu svérázný člověk, který neváhá vtipně pokárat i rodiče. A tak jsem ostražitě a prozíravě poslala pro tu sedmiletou do "hudebky" tu, které je dvacet pět. Měla předstírat, že je maminkou jeho žačky. Pan učitel ale prokoukl mou strategii. Nedal se ošálit. Vrazil té velké do jedné ruky tu malou, do druhé kytaru se slovy: "Na! A vychovejte si jí." Ten den v půli hodiny prohlásila: "Mě už to nebaví, můžu jít domů?" A spustila svou dlouhou ofinu do strun kytary.

Dovedena domů rozesmátou sestrou se ta malá hříšná duše snaží odvést pozornost od svých hříchů: "Maminko, náš tatínek je prý homosexuál, říkala kamarádka." "Proč?" ptám se. "Protože prý má pořád ten HOMOFIS," říká. "To je ale home office, prosím tě," povídám. "No ale to je přeci to samé, ne? A co to vlastně je?" zeptá se.

Odjišťuji granát a chystám se ho hodit do atomové elektrárny.

Po kom to dítě proboha bude? Tatínek je homosexuál, tak padá ze hry. Při nejhorším, za školou je kopeček a na něm, když hodně zaprší, mohla by být i senzační skluzavka z bláta...