Jak vyprat potah na paměťovou matraci

Sloužila nám dlouho… jsem sentimentální a taky nemám na vyhazování dalších pěti tisíc. Holka jedna značková, měkoučká, tenká vrchní matrace z paměťové pěny…  

Tohle vše mi proběhlo hlavou ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vyprat na tu potvoru o rozměrech 180 x 200 cm potah. Čistila jsem ho za ty roky poctivě, ale vybryndané pacholíčky, přesnídávky, občas otřené packy naší dcerky od čehokoliv, se po čase podepsaly neúprosně na jejím vzhledu.

S tím přece nemůžu jet do čistírny? Stydím se v duchu a už se vidím, jak tu obrovitou paměťovou pěnu rvu do auta. Bylo by to jako marný boj s dvoumetrovou anakondou. V duchu jsem politovala klasika Nerudu, který podobný problém řešil se slamníkem.

Zvažovala jsem poměrně dlouho i její vyhození na skládku. Ale zase tak sešlá věkem mi nepřišla, spíš jen skvrnitá jako tyfus.

No což, rozhodla jsem se statečně ji opravdu narvat do pračky automatky. V tu chvíli začalo to pravé peklo. Což jsem pochopitelně netušila a mělo mi brzy dojít. Po chvíli hekání a funění se mi to podařilo a pračka s cinknutím uzavřela neochotně svou kořist.

Nastavila jsem program na praní dek a velkých textilií a s úlevou si na chvíli vydechla. Spokojeně jsem nasypala prášek do zásobníku a zmizela z koupelny za prací po domě. Po dalších minutách jsem u domácí práce zpozorněla a hrklo ve mně, odkud se vyluzují táhlé kňouravé zvuky. Dům máme velký, chvíli mi trvalo, než jsem podle sluchu rekognoskovala terén v domnění, že jsme někde nechtíc zabouchli kočku. Manžel seděl spokojeně za počítačem a ujistil mě, že on opravdu nemňoukal. Ne? Opravdu... ne ani z legrace! Proč by to taky dělal, že? Oběd už dostal.

Po chvíli se mňoukání ozvalo zase, ještě naléhavěji. Konečně mi to došlo. Pračka neochotně přežvykovala své nestravitelné sousto. Ochotně připustila obsah šesti kil, ale nikoli váhu nacucaného wellpurového potahu matrace, který mohl vážit kolem dvaceti.

Okamžitě mi došlo, že to nebyl dobrý nápad a zželelo se mi milé pračky a ubohých ložisek bubnu ještě víc.

Prací proces sice jakžtakž zvládla, ale do ždímání se jí vůbec nechtělo. Nedivím se jí. Mně taky ne, ani trochu. S úpěním jsem tu šílenou, prazvláštně flekatou hmotu s námahou vytáhla z útrob mňoukající pračky.

Praštila jsem s ní přímo do vany a něco tak těžkého, mě během chvíle naprosto ničilo při pokusu o kvalitnější vyprání. Hekala jsem, vzdychala, funěla a přitom zápolila s pěnovkou, která byla nasáklá a byl problém s ní vůbec pohnout.

Zajímavé zvuky linoucí se z koupelny, přilákaly pod vidinou erotiky manžela. Málem se svalil, jak se smál, při čem mě vlastně načapal. Vím, možná si sliboval víc, než svou naštvanou zrudlou ženu s urousanými vlasy totálně vyčerpanou a zpocenou a sprostě klející nad vanou. Ruce mi málem upadly, když jsem se snažila píďalkovitými pohyby to nasáklé těžké monstrum zkrotit. Za můj zednický slovník by se určitě styděl i kuchař Pohlreich. Zhruba nejslušněji znělo “ty svině jedna”.

Muž se nemohl nabažit pohledu na mě a vyzval mě, slzící smíchy, abych si na matraci stoupla ve vaně a pokusila se ji vyždímat svou vahou.

Konečně jsem tak mohla zažít pocit, jaký mají selky, při šlapání zelí. Bylo to fakt hnusné poskakovat po čvachtající, mlaskající těžké mrše, která mi protékala mezi prsty u nohou. U těch dál umíral smíchy můj drahý a chechtání přerušoval namáhavým hekáním, jak se snažil mi pomoci dostat z té herky vodu.

Po nějaké době jsme usoudili, že ji ve dvou vyneseme na venkovní věšák. Za dveřmi koupelny stálo vyjevené dítě, které se zjevně marně snažilo pochopit, co se mezi rodiči odehrávalo v koupelně.

Naštěstí je chytré po mamince a hezké po tátovi a pochopilo okamžitě.

Po celé chodbě se za námi dlouze táhl čůrek vody z košíku na prádlo, který úpěl pod tíhou trucovité nasáklé matrace. Ve chvíli, kdy jsme pak společně natahovali náš outěžek přes venkovní sušák, smíchy už jsme brečeli oba.

Netuším, kolik nás při této akci, oba jako funící, zmáchaná a udřená, chechtající se monstra, vidělo sousedů. Ale co se děje na naší zahradě za thújemi, odkud se ozývaly zvláštní zvuky, povely a hekání, asi tušil málokdo. Matrace bude schnout týden. Možná neuschne už nikdy. A možná budeme spát jako za studentských dob na zemi.  Za tu legraci to ale fakt stálo.

Vypadali jsme jak dva šťastní cvoci a vsadím se, že zítra bude prát matrace z paměťové pěny celá ulice!