Kdysi, dávno tomu je, na zahradě plné lip a pod rozkvetlými kaštany v altánku, v jedné čtvrti velkoměsta, poseděla Lenka po dlouhém pracovním týdnu se svými kolegy. Pivo točené, řádně chlazené a k tomu spousta grilovaných dobrot.
Nic nového pod sluncem, které se pomalu a jistě klonilo k západu. Posedět si s přáteli miluje každý z nás, to, co si nepovíte při práci, změní se v příjemné klábosení ve chvílích volna. O všem a o ničem, však to znáte. A k tomu spousta vtipů a legrace.
Lenka mívá občas migrény. Kdo to nezažil, nepochopí. Slova plynou skrz vás a jen některé sotva uvízne v paměti. V hlavě plné miniaturních zmetků, kteří se rozhodli bouchat kladívkem na každý váš nerv, neudržíte naprosto nic. Vadí vám světlo, randál, dokonce i vůně, i kdyby byla od Diora. A přesně tak jí tehdy bylo. Přemáhala se, jak to šlo, aby si užila kamarády. Čas plynul, ráda by se zdržela, ale úděl nás žen, které se snažíme pracovat a k tomu vychovávat děti, jež na nás čekají netrpělivě doma, je většinou daný. Hlava nehlava.
Ta zatracená a neodbytná bolest, a vy nechcete zklamat, tak se držíte. Ráno vzala jednu a pak za nějaký čas i druhou růžovou tabletu a usrkla mezi klábosením u kotlety půlku malého piva. Nějak jí v tu chvíli nedošlo, že je přespolní a musí řídit. Ale je fakt, že sodovky vypila beztak dost a domů přeci musí.
Po nějaké chvíli se pak se rozhodla jet. A náhle tu máš, šerife, obušek! Jen co vyjela na jednu z hlavních tříd, sevřel se jí žaludek. Znáte ten pocit při pohledu na červenou baterku kmitající u krajnice. Po pár ujetých metrech hlídka, dodávka a malé auto k tomu. Na těch pár loků desítky ani nevzpomněla a poslušně zajela ke krajnici.
Stáli tam. Čtyři policejní orgány, prostě muži zákona a jeden z nich si vyhlédl její auto. Po předepsané formulce jí hned hbitě do ruky podal splasklý pytlík s trubičkou k dechové zkoušce, zatímco ostatní se laskavě věnovali dalším odchyceným. Bylo to její první foukání v životě, nějak jí nebylo nikdy ctí, a tak cítila velkou odpovědnost. Za ušima jí prasklo. Foukala, funěla, chřípí se jí dmulo jak závodnímu koni. Leč sáček zvadle visel zapíchnutý na detekční trubičce. Orgán tedy významně promnul pytlík s omluvným výrokem, že se mu digitální jako z udělání rozbil. Prý je to starší typ detektoru. A přiměl ji zarputile funět dál. Po chvíli se jí konečně povedlo, co si přál a on zcela nadšen, po zkoumavém pohledu na krystalky v trubičce, zvolal: "Vy jste požila!" Z trubičky pohlédl na ni, aby zjistil, jak mocně na ni jeho slova zapůsobila a triumfálně zavelel: "Vystupte si z auta, paní řidičko!"
Celý život má Lenka hodně vlažný postoj k alkoholu. Nenadchl ji ani strýc hodinář, který mohl opravovat nejlépe strojky, až když vysrkl svých pět kousků. Jinak se mu klepaly ruce. Ovšem v tu chvíli si připadala jako strýcova schovanka. Největší neřád, opilec a alkoholik.
A pak začal sled událostí, které by nikdy nečekala a vězí v ní dodnes jako v koze duch. Venku se setmělo, kolem šňůry zářících reflektorů a k tomu zmatené poskakování aut stavěných řidičů. Odvedl ji za svými třemi kolegy dozadu za služební dodávku. Pak si stoupl, nahlásil starému kolegovi přestupitele a jen stál, mlčel a poskakoval mu nervózně ohryzek. Další dva měli plné ruce práce s lustrováním motoristů a vypisováním bločků.
"Tak co, kolikpak jste toho měla, paní řidičko?" zeptal se starší orgán. Asi byl povolán, měl o nějakou hvězdičku víc. A tím pro ni začala hra na hodného a zlého policajta. "No já... já... nevím," vykoktala Lenka. Dva prášky na hlavu a trošku piva. (Je trouba upřímný a rodiče ji učili mluvit pravdu).
"Jooo?? Vážně? To si ale vymýšlíte, že jo?" protáhl posměšně.
Pak se k ní přiklonil a spiklenecky povídá: "Dýchněte na mě, z vás to ale táhne teda! Vidím to na dva tři prcky zelené a nějaké to pivko, že jo." Zakroutila horlivě hlavou, ale byl to naprosto marný obranný mechanismus.
"No tak to máme půl roku bez papírů a pokuta deset tisíc," pravil neochvějně. Bylo jí mdlo a kovaříci v bolavé hlavě přidali ještě na intenzitě své práce. Jejich kladívka nevynechala jediný receptor jejího mozku a zuřivě bušila.
"Ale já opakuju, že jsem nic nepila," řekla Lenka a myslela to vážně. Mladý orgán zabrzdil ohryzek a pronesl: "Aaa... nešlo by to nějak udělat, paní toho moc nemá." Starší nechtěl ale ani slyšet a vypisoval bločky. Mladý odběhl lapat další oběti a on po chvíli rozvážně pravil, "leda, že byste zaplatila na místě blokovou pokutu dva tisíce korun. Opáčila, že takovou hotovost sebou nemá. "Dobře, tak si pani zajeďte tady k pivovaru vybrat a dovezte peníze. Jak tu nebudete do čtvrthodiny, posíláme bločky s výsledky dechové zkoušky na magistrát."
V hlavě jí šrotovalo, co má dělat. Volala v rychlosti dvěma známým. Nikdo z nich pořádně nevěděl. Rady byly různé. Zajeď s nimi na odběr krve, trubička není směrodatná. Vykašli se na to a zaplať, byl další názor. A tak to udělala. Nalitá jak pupenec (bylo to tak podáno) a řádně vystresovaná vyzvedla čtyři pětistovky a ujížděla zpátky.
Číhal na ni starý orgán. Zalezlý za dodávkou inkasoval dva tisíce pokuty. A ještě poradil kudy jet, aby se vyhnula dalším hlídkám. Vzal si čtyři pětistovky a byl moc rád, že mají drobné a dobře se rozdělí. Jinak to být ani nemohlo, bloček jí totiž nedal.
A tak Lenka, opilá na plech, vesele ujížděla domů. Zkuste si ovšem přepočítat, kolik je alkoholu v půlce malého piva...
