Kde bychom byli, kdyby kartičky nebyly?

Když pominu ty platební a kreditní, máme kartičky snad úplně ke všemu, ode všeho a na všechno. Rozmach kartiček je za posledních pár let přímo strhující. Dokud některé nedostaneme, netušíme, že jsme je vůbec potřebovali.

Před dvaceti lety jsem začínala na dvou třech kartičkách. Blahem jsem se tetelila, kterak na mě díky plastovému zázraku bankomat poslušně vyplivl hotovost. Dlouhou dobu mi stačila peněženka.

Časem přikupuji pouzdro, co velkoryse spolkne deset kartiček, ale za pár měsíců už nejde zavřít. Později přikupuji druhé, za nějaký čas další... Zvažuji na kartičky používat batoh. Nebo tornu.

K pokladně dorazím s nacpaným košíkem. Pokladní se ptá: "Máte naši kartičku? Nee??" Protáhne znechuceně ksicht a já se stydím, že neuctívám jejich řetězec a mám chuť vrátit zahanbeně nákup. Safra a přitom jsem mohla ušetřit celých pět padesát!

V dalším obchodu při placení prodavačka taky vybafne, že touží po mé slevové kartičce: "Máte naši kartičku výhod?" optá se. Začnu opět zuřivě prohrabávat každý kout kabelky. Nedej bože, když musím prohrabat osvědčené pouzdro s fochy, kde jich nosím asi dvacet. To zdržuje taky slušně. Zatraceně, která je ta pravá? Ptám se sama sebe jako Jiřík, když hledal Zlatovlásku. Muška, která by mi poradila, je v nedohlednu.

Nakonec kartu vítězoslavně podávám. Protahuje ji terminálem. Aha, tak dnes nic. Platí jen na akční zboží. Funkční prádlo. Jejda a jak by vypadalo, kdyby bylo nefunkční? Asi by v něm byla zima, nebo moc horko. Nebo by mu chyběl kus rukávu. Tak to raději nechci, protože ho vlastně ani nepotřebuji.

Slevová karta na nákup obuvi. Za desátý nákup pět procent sleva na pár. Než nakoupím deset párů obuvi, buď ten obchod stihne zkrachovat, anebo mi propadne občanka.

Říkám si, budeš holka tvrdá a kartičky začneš odmítat. Pro začátek budeš nechávat doma ty z těch obchodů, kam tak často nechodíš. No jo. Ve městě ovšem zjistím, že slevu mají zrovna tam, odkud kartičku nemám s sebou.

Po čase se situace opakuje, ovšem já vím, že tu zpropadenou kartičku někde mám. Ale kde? A tak provrtávám kabelku, která se chová jako černá díra. Fronta za mnou roste a vztekle podupává. A tak začnu zuřivě prohrabávat každý kout kabelky. Nakonec obsah kabelky vysypu na pult. Ale mám ji!

Karta pojištěnce, bez ní vůbec nechoďte k lékaři, vyžene vás, ať se doma svépomocí uzdravíte sami. Drogerie, sleva není vůbec sleva. Zjistíte, že v další drogerii totéž koupíte levněji i bez kartičky. Člověk je jen registrovaný, aby z něj prodejce mohl odsávat informace o tom, co rád nakupuje, aby ho mohl příště zahltit svojí nabídkou a reklamou, která mu zcela jistě dočista přeplní kastlík.

Tahám těch zpropadených karet sebou spousty a téměř žádná mi nepřinesla nikdy nějakou výraznou úsporu nebo profit. Jen mi těžkne kapsa, kabelku už neunesu...

Pobavil mě turniket na WC u jedné benzínové pumpy. Naštěstí bez kartičky, ale každý, kdo už vážně hodně musí, dojde k turniketu a zjistí, že vlastně nemůže. Mají ho tam prý kvůli zájezdům. No jo, ale i jedinec se musí vrátit k pokladně a za celkem vysoký obnos zakoupit žetonek, kterým turniket odemkne... Ovšem musí si vystát frontu těch, kteří honem pospíchají platit benzín a naftu. Je to boj s časem a přetlaky. Ale potom ta zasloužená úleva!

Do sklepa nám dvířky lezou potvory cizí kočky.  Zvažuji, že těm našim zavedu kartičky s terminálem. Možná by se karta hodila i naší fence, kolikrát stojí na prahu a zbytečně hodinu přešlapuje a bubnuje marně ocasem... Jo a taky morčatům, těm by se tak dala otevírat  dvířka klece, kdo to má pořád vysmekávat z toho háčku?

Klika cvakla, dveře letí a manžel vchází do dveří... A tak mu obřadně protahuji mezi půlkami kartu a libuji si, až z něj po zhodnocení vypadne vše, co v potu tváře vydělal. No vážně. Kde bychom byli, kdyby karty nebyly?