Jak jsem v kufru auta vezla mrtvolu

Za celý svůj život jsem vypozorovala, že třeba gayové se rádi smějí vtipům o sobě. Stejně tak policistu nejvíce pobavíte, zvláště pak při silniční kontrole, vtípkem o policajtech. Je to ovšem bez záruky, a raději to nezkoušejte.

Jsem Matkou Terezou všech bezbranných duší, se kterými někteří ohavní tvorové, které nelze nazvat lidmi, stejně tak ohavně zacházejí. Zatínám pěsti, když o takových hanebnostech informují sdělovací prostředky a tresty, které vymýšlím pro zvrhlíky, co ubližují zvířátkům, zde nebudu raději publikovat. Ale vsadím se, že reagujete stejně, pokud jste normální, zdravě smýšlející bytost.

Druhou stranou mince je lidská všežravost a potřeba bílkovin. I tu jsem s jistým sebezapřením schopna tolerovat. Ovšem pozvěte potom takového člověka, jakým jsem já, na myslivecký ples. Tuto lest vymyslel švagr, který zná mé humanistické sklony, a věřím, že se s partou zvěřiny chtivých kamarádů hodně bavil.

Hrůzou omámená jsem žasla nad hromadami bažantů vyhřadovaných na stolech, perliček, jelenů, kanců a bůh ví jaké lesní zvěře. Dokonce jedna z mých kamarádek, na honech střílí jako hajný Robátko. Ano, jsem schopna to připustit, ovšem při té představě se mi podlamují kolena. Člověku, který celý život konzumuje maso v igelitu na vaničkách, se na takovém plesu dobře nevede.

První pohnutka a instinkt mi velel opít se do němoty, abych tolik nevnímala. Ale jak to provést, když jsem téměř abstinent? Navíc celá společnost se mnou počítala jako s řidičem. A jak to tak bývá, po nějaké době si střízlivý člověk přijde mezi těmi, co pijí, jako mezi tlupou opic. Navíc z každé strany na mě číhali zvířecí nebožtíci. To si jeden nevybere. V tombole jsme s mužem preventivně zakoupili co nejmenší počet lístků, abychom se vyvarovali výhry, ale podpořili myslivost.

Modlila jsem se, aby se mi štěstěna vyhýbala obloukem. Měla jsem opačnou touhu, než když koupím los na poště. A hrom do dubu! Kulatý pan nadlesní mě vyvolal na parket jako "šťastnou" výherkyni dvou oběšených bažantů. Celá bujaře popíjející společnost se bavila a všichni s očekáváním zlomyslně ztichli a čekali, jak se zachovám. Myslivec mi předal opeřence visící za krky na provázku a dojatě do mikrofonu přidal, že je to manželský párek...huh. Musela jsem vypadat opravdu nadšeně. Měla jsem chuť mu ucpat flintu.

S největším odporem jsem střelené chudáky plné broků přinesla za bouřlivého potlesku ke stolu, kde jsem byla okamžitě zdokumentována. Fotografie je zde nepublikovatelná. Vypadám, jako bych ty dva nebožáky jako lasice zakousla sama. Muž se těšil na dokonalou pochoutku ze zvěřiny a kasal se, jak bravurně oba nebohé ptáky vykuchá a připraví k pečení. Ovšem nebýt mě a toho, že jsem uplatila sáčkem kávy souseda, který se toho nechutného úkonu zhostil, milý bažantí párek by dodnes svorně visel ve sklípku.

Můj první myslivecký ples končil a k mé hrůze kdosi z našich přátel vyhrál jelena siku. Postavit přede mě někdo hotový guláš, určitě bych moc neprotestovala. Ale to nádherné nohaté zvíře vypadalo jako živé a upíralo na mě vyčítavě svůj skelný zrak. A tak se naše rozjařená parta přátel usnesla, že mám jelena odvézt kamsi do mrazáku v autě plném rozjásaných opilců.

Jelen zaujal místo v kufru kombíku a čouhaly mu ven jen nohy s kopýtky. Bažanti v igelitce skončili komusi na klíně. Měla jsem z toho husí kůži na zádech. V autě byl takový alkoholový opar, že jsem neviděla na cestu. Tak tomu říkám groteskní situace! Plné auto opilců a v kufru střelený jelen! A řidička, o kterou se pokoušejí mrákoty a je opilá už jen z funění výparů posádky vozu... Už jsem nemohla řídit dál!

Co tomu mohlo nasadit nejlépe ve dvě ráno korunu? Samozřejmě, silniční kontrola. Ještě žádnou jsem nevítala s takovým nadšením. Konečně mě někdo vysvobodí! Byli dva a zastavili nás blikáním stopky na střeše auta a rozhodli se nám "pomáhat a chránit". Tak to je trefa přímo na komoru, pomyslela jsem si stylově v autě plném halasících opilců a ztuhlé zvěře. Bála jsem se stáhnout okénko, aby oba policajti nepadli.

Podala jsem jim řidičák se slovy, že mám sice dvě příjmení, ale řídím zásadně sama. Zkoumavě si mě prohlíželi a přemýšleli, jak to myslím. Tak říkám, znáte ten vtip, jak přijde Pepíček domů a říká tatínkovi: "Tati, můžu ti říct vtip o policajtech?" "Pepíčku, vždyť víš, že já jsem policajt." "No dobrá tati, tak já ti ho řeknu pomaleji."

Cukaly jim koutky a z auta se ozval smích a vyvalila se taková koncentrace alkoholu, že nemohli jinak než mi dát fouknout, čemuž předcházelo prohlížení dokladů. A už si oba určitě mnuli ruce, jak to se mnou špatně dopadne. Z auta se ozývaly nadšené výkřiky, že jsem opilá na plech. To podnítilo jejich zájem a kamarádi usoudili, že se tak nejlépe pobaví na můj účet. "Naše řidička je fakt nalitá jak pupen, my jsme nic nepili," zahulákal opět kdosi. Sebrala jsem odvahu a oznámila policistům: "Pánové, mohli byste mě prosím vás zatknout? Já totiž vezu v autě mrtvolu!"

Chvíli zaváhali, podívali se na sebe a přísahala bych, že jeden z nich nenápadně sáhl po zbrani. Z okýnek trčely nohy jelena. A mně tekly mi slzy smíchu nad absurditou situace a čekala jsem, až mě zachrání. Nevyslyšeli mě.

Jsem pro policii většinou nudný objekt, doklady v pořádku, auto taky a na detektoru krásně kulatá nula. Zklamaně mi vrátili doklady a mrtvola v kufru je vůbec nezajímala. A co kdyby tam opravdu nějaká byla?