Jak jsem pekla nehtové bramboráky a slanou bábovku

Zákony schválnosti fungují spolehlivě, když se opravdu soustředíte na to, aby se vám podařilo to, na čem vám záleží. Hlavně také, když se potřebujete blýsknout před návštěvou nějakou dobrotou.

Dříve nebývalo až tak obvyklé zvát si domů na oslavy kamarády, tedy je možné, že u vás ano. Ale moji rodiče si rozjívené děti do malého bytu rozhodně nepřáli. Když mi bylo patnáct, směla jsem si poprvé pozvat domů dvě kamarádky, které jsem se rozhodla náležitě pohostit.

Chtěla jsem si svou první oslavu s holkami náležitě vychutnat a něčím jí ozvláštnit. Maminka mi nekladla překážky a uvolnila kuchyň, ať se můžu svobodně realizovat. Taková bábovka, ta je vážně prima. Ale já se nemohla přeci spokojit s málem a prachobyčejnou buchtou.  Dlouho ve mně zrála, až uzrála myšlenka, že upeču bábovku barevnou, jakou nikdo nemá. A rozhodla jsem se tak obě kamarádky oslnit, až jim z barev budou oči přecházet.

Koupila jsem čtyři sáčky potravinářské barvy a na závěr jsem se je rozhodla postupně přisypat do těsta. V zájmu toho, aby byly barvy pěkně výrazné, aby dívky co nejvíce zíraly, jsem je postupně vysypala a vmísila celé. Paráda, podařilo se a forma s těstem putovala do trouby. Nějak jsem si v tom zmatku s pytlíčky nevšimla, že jsem nepřidala "pr-do-peč".

Spolužačky ohromeně zíraly a já svůj skvostný řádně pocukrovaný výtvor, položila hrdě na stůl. Bábovka hrála opravdu všemi barvami jako oko boxera v ringu po desátém kole. Po rozkrojení byla taková zvláštně lepkavá a o nadýchanosti, kterou by jí býval dodal kypřící prášek, nemohla být ani řeč. Ovšem to, že byla díky spoustě nasypaného barviva dokonale slaná, se neobešlo bez znechucených úšklebků a dívky okamžitě vyplivly vše, co ukously. Nu což, řekla jsem si, jedna slaná buchta mě nemůže rozházet a společně jsme se tomu zasmály.

Čas plynul, roky spravedlivě přibývaly nám všem a já si říkala, že jsem už dospělá a šikovná kuchařka a v kuchyni mě hned tak nic nepřekvapí. Přišla éra gelových nehtů a já jsem umělé dokonalosti svých konečků prstů pochopitelně nemohla odolat. Abych si pořádně užila ten pocit elegance, nechala jsem si aplikovat pořádné drápy. Výsledek byl dokonalý, ovšem zapnout si knoflíky byl nadlidský úkon a musela jsem žádat rodinu. Maminka spráskla ruce a zvolala: "To by mě vážně zajímalo, jak si s tímhle utřeš zadnici?" A měla pravdu... Je fakt, že k tomuto úkonu jsem rodinu raději nevolala a byl nadlidský.

Přišla nečekaná návštěva, jak už to tak bývá, a já přemýšlela, jak ji nejlépe a nejrychleji uhostit. Bábovka byla pečená co by dup a já se dmula pýchou, jak jsem ji za ta léta bravurně naučila péct. Na řadu přišly bramboráky. Simultánně tlumočím pro západní část země: vošouchy, a nebo cmunda, pro ty z východu. (Tímto se stávám mezinárodním blogerem.)

Oloupala jsem se svými červenými sexy drápy brilantně brambory a pěkně je umyla. Hladová návštěva už slintala jak Pavlovovi pokusní psi, a tak jsem honem pospíchala se strouháním, aby se už rychle bramboráky pekly. Po chvíli se domem rozhostila famózně česneková vůně, kterou náš národ velmi důvěrně zná a oddaně zbožňuje. S rukama založenýma na prsou jsem hrdě sledovala své strávníky. A pak mi došlo, že nemám některé nehty. Zatraceně, kde jsou? Bavila jsem kamarády historkami, abych zastřela, že je horečně sháním. Návštěva se bavila, smáli jsme se, ale mým přátelům postupně mrzl úsměv na rtech. Tvářili se zaraženě a mezi slovy si vytahovali pořád něco z pusy  a prohlíželi to...

Nebudu zastírat. Byly to kousky mých kdysi úžasných červených nehtů, které jsem ve spěchu nastrouhala i s brambory na těsto. Dodnes si to na mě pamatují a ptají se, jestli můžou přijet zase na nehtové bramboráky a tvrdí, že se od té doby tak nezasmáli.

Pokud jste dočetli až sem, je možné, že jste dostali ohromnou chuť na bramboráky. Tak si je honem běžte udělat!

A pozor na nehty...