Bláznivé Vánoce aneb jak jsem kradla v supermarketu

Druhý svátek vánoční je zasvěcený mučedníkovi Štěpánovi. I já jsem mučedník. Ubohý Štěpáne, cítím s tebou. I já každý rok trpím v předvánočním shonu.

"Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu," psávali jsme křídou roztřesenou rukou ve spěchu o přestávce na školní tabuli...

Vánoce se ale rok od roku více stávají štvanicí. Na každém rohu zuří bitva o nákupní košíky a na každém rohu létají vzduchem palice na hlavy nebohých kaprů, kteří v němém úžasu a němými kušnami chtějí, ale nemohu, vyřknout otázku: "PROČ?"

A tak se ptám za ně.

Jela jsem tuhle přes Prahu z jedné ze svých služebních cest. Říkám si, vyřídím si reklamaci handsfree (nějak jim to trvá) a nakoupím pár dárků pro chlupáče našich dcer, trochu přikoupím proviant na Vánoce. Jak pošetilý plán...

Vyřízení reklamace trvalo déle než měsíc. Při dotazu na prodavače KDE je tedy mé handsfree, s bezmocným pokrčením ramen sdělil "my nevíme, někde se ztratilo... Dáme vám peníze." Na tuhle informaci jsem zpocená čekala bezmála půl hodiny a pak jsem bezmocně bloumala v propocené zimní bundě, která rok od roku postrádá v teplých zimách význam, mezi regály. Finance v dlani mi jsou k ničemu, nové handsfree mé vytoužené značky mega shop nemá. Že by se taky někde ztratilo?

No nic, povznáším se a vcházím odhodlaně do dalšího super mega shopu s potřebami pro zvířátka. Kupodivu zeje prázdnotou. Záhy jsem pochopila proč. Pískátka, ňufátka, boudičky, obojky, pelíšky a rozmanitá papáníčka a podobné nezbytnosti pro naše drahé psí, morčecí, králičí, kočičí a roztodivné miláčky jsou beznadějně předražené. Říkám si, je to jednou za rok, přilepším jim. S trhlinou v rodinném rozpočtu a v peněžence, která také není bezedná, opouštím i tento skvostný nákupní stánek, lehce se křižuji a vstupuji do poslední nákupní meky.

Důchodkyně nakupujíce vleže s obřími prsy uloženými na madlech vozíků důsledně peskují své protějšky. Dědové důstojně procházejí mezi regály a snažíce si zachovat poslední zbytky své důstojnosti stejně tak důsledně na přání svých paniček vyprazdňují regály a přemisťují je do přecpaných vozíků. V jedné chvíli mě dobře mířenou ranou odráží košíkem zdatný chlap produktivního věku pobízený svojí ňafající manželkou, kolem kterých pobíhá párek zdivočelých dvojčat. Spěchají a děti řvou stereo, že chtějí dárky už dnes.

Ukrajinsky mluvící pokladní se mi snaží mezi nonstop pípáním kasy lámaně naznačit, že mi nemůže prodat zlaté čokoládové prasátko bez kódu. Safra, zase můj nával. Tentokrát větší než předtím. Zoufale rozepínám bundu a po chvilce marné snahy se procpat pro nové prasátko, rozhodnu se nenaštvat dvacet dalších lidí za mnou ve frontě, a rezignovaně to vzdávám.

Při odchodu spouštím alarm v celé prodejně. Můj nákup vydal na menší nákupní tašku, ale okamžitě vzbuzuji pozornost celého osazenstva obchodu a pochopitelně jsem probudila i bojový mod pána z ostrahy, který přibíhá se salátovou okurkou v ruce. Lehce mě to vyděsilo. Říkám si: Aha, nový donucovací prostředek a bojím se, že bude použit. Žoviální rachitický chasník, který ovládá karate zhruba na stejné úrovni jako já, zdá se být ovšem hrozbou minimální. Dorazil ke mně doprovázený zlomyslnými pohledy unuděných nakupujících v nekonečných frontách.

Opět nával, tentokrát ten můj včetně vůkol panujícího, toho nákupního. Je mi jasné, co bude následovat. Snažně doufám, že při podrobné tělesné prohlídce vynechá tělní dutiny. Ve snaze se mu ubránit předhazuji svoji kabelku. Procházím turniketem mezi šťastlivci, kteří nepípají a odjíždějí se svojí kořistí. Demonstrativně procházím tam a sem s nákupní taškou, abych černě oděného dobrmana přesvědčila, že kromě mě tady nikdo jiný nekrade.

Nakonec vítězoslavně tahám z přeplněné kabelky svůj dávno koupený antiperspirant, který stejně neplní v těchto dnech svoji funkci. Napětí by se dalo krájet. Na několik dlouhých vteřin přestaly pípat i pokladny. Čas se zastavil, přibližně sto párů očí sleduje černokněžníka, kterak rozmáchlým čarodějným gestem tento kosmetický zázrak zhodnocuje před turniketem... a on táhle zavyje!

"Bože on houká, jsem zproštěna, nevinná!" Davy u pokladen zklamaně zašuměly a s pravidelnou přesností se rozjel obchodní rej a pípání pokladen. Ovšem stále nemám vyhráno. Ostraha po mě chce okurku. Proč po mně proboha?

Mám přeci tu svoji v nákupní tašce, kterou jsem si poctivě zaplatila! Tak to ne, pane, to už na mě neuhrajete, říkám mu a kolem mě proudí davy s přecpanými košíky, jako by měla vypuknout epidemie či hladomor.

"Ale madam, já vám ji dal do ruky." Zuřivě prohrabuji tašku, s myšlenkou, proč bych si od něj brala okurku. A ony tam jsou holky dvě! Vesele se zelenají a jedna z nich protrhla rozverně igelitku za kačku a trčí výhružně ven.

S výmluvným gestem ji předávám hlídači, on cosi zamumlá o omluvě... a já si přijdu naprosto degradována a přichycena při krádeži.

Fronty u pokladen se pobaveně a potutelně usmívají.

A já hrdě kráčím k východu centra s myšlenkou, že mi okurku do ruky podal ve chvíli, kdy zhodnocoval antiperspirant a odstraňoval z něj čip způsobující jekot alarmu prodejny.

Z posledních sil svlékám propocenou bundu... usedám do auta a řítím se zběsilou rychlostí dlouhých čtyřicet kilometrů domů, abych stihla vyzvednout ratolest ze školní družiny. Ujíždím pryč s intenzívní myšlenkou, že nesnáším přervanou Prahu, běsnící nákupní davy...

Ženu se pryč s pocitem, že u nás na vsi je přeci jen klid a pohoda.

A ta malá, čistá duše se na mě podívá přes neposlušnou ofinu svých andělských dlouhých vlásků a zeptá se mě: "Maminko, taky se tak moc těšíš na Vánoce?"