aneb dvě naprosto odlišné směny jedné pokladní. Klidný čtvrtek a masakr neděle. Tak by se daly popsat mé dvě směny, které jsem minulý týden absolvovala.
Čtvrtek 9.12. odpolední
Sedím na kase číslo dvanáct. Je to jedna z těch vzdálenějších pokladen, kam lidé zamíří spíše náhodou, nebo když je u těch bližších k východu fronta delší, než dlouhá.
Tak se mi několikrát stalo, že jsem víc, než deset minut neměla jediného zákazníka. Zato vepředu pípaly kasy jako zběsilé. Měla jsem chuť na lidi zařvat: „Fakt vám nevadí, že mám číslo dvanáct?“
Poté se do toho opřel pokladní dozor a naháněl lidi zpředu ke mně, se slovy: „Dvanáctka je volná!“
To způsobilo nejen to, že ke mně zabloudilo pár šťastlivců, kteří utíkali před rozzuřeným pánem v zelené vestě (vedoucím), ale také jsem nemohla až do konce směny dostat z hlavy song Petry Janů a tak jsem si pod respirátorem broukala Už nejsem volnáááá! A ty nejsi sám!
V dobrém rozmaru jsem byla i nadále. Pánovi, který si koupil sekyru s dlouhým topůrkem a při placení kartou s ní pohupoval zepředu dozadu, jsem laškovně prozradila: „Vypadáte jako starej Brůna!“
Uuuups. Tenhle vtípek vyšel naprázdno. Pán pod rouškou nehnul ani brvou, jeho oči se na mne přísně podívaly a já měla chuť zalézt až pod skenerovací plochu. Každý zřejmě není fanoušek kultovního seriálu.
Klidné vody odpolední směny rozčeřil až souboj s tím zatraceným magnetem. Ano, přála jsem si lidi, ale ne ty, co mají zboží zabezpečené.
Magnet brzy nade mnou vedl 2:0 a já potupně vyťukávala číslo na pokladní dozor. Paní přišla, pronesla nějaké zaklínadlo a bezpečnostní špunt povolil. Důsledně jsem jí celou dobu pozorovala, abych ji po půlhodině volala znovu.
Co je mi platné, že si z hlavy pamatuju asi osmdesát kódů, když mě přemůže jeden blbej magnet?
Když jsem si téměř vytáhla jehlice s pletením, protože bych stihla uštrikovat minimálně rukáv, kdybych to uměla, poslali mě domů. O hodinu a půl dříve. Nemohli se dívat, jak tam už půlhodiny tluču špačky (poznámka pro ochránce zvířat: jedná se o známé pořekadlo, ne o agresivní zbavování se nudy likvidací neužitečného ptactva).
Neděle 12.12. odpolední
Sotva jsem usedla a vyndala si potřebné propriety, už ke mně přijely housky. Potvůrky nedočkavé.
A pak už jsem celých pět hodin pípala..a pípala...a pípala.
V tom shonu se nelze divit, že při asi padesátém vyťukání kódu na mrkev, jsem zapomněla kód na pórek. Prostě okno jak výkladní skříň a zběsilé listování v šanonu. To nemám ráda, tohlencto předvádění mých nedostatečných intelektových schopností. Zakládám si na tom, že na mé kase to frčí. Když zrovna nehledám pórek.
I ve zběsilém tempu jsem nezapomněla na svou každodenní modlitbu: Pane Bože, dej, ať se mi vyhýbá veškeré zboží, zabezpečené plastovým nesmyslem, protože magnet jest nepřítel můj vezdejší.
A pak mi naskočila píseň Ivety Simonové: Zhasněte lampióny, lampióny, já chci vidět tmu, on přijel, on přijel.
Vlastně přijela po pásu. Drahá láhev exkluzivního rumu. Podívala jsem se na frontu, která se vlnila jako nedočkavý had až dozadu ke kapslím do pračky a zvedla oči k nebi. Jestli mě teď vidíš, pomoz mi! Vzala jsem flašku do rukou, přiložila k magnetu a špunt se jako zázrakem hned uvolnil. Rozzářily se mi oči jako dítěti u vánočního stromečku, když najde místo Lega Ninjago naučnou encyklopedii.
Možná už jsem měla vidiny, ale nevztyčil ten pán ve frontě uznale palec? Ne, tak ne, on se jen potřeboval pošimrat na nose.
K večeru už počet nákupuchtivých osob klesl na únosnou mez a já si mohla dovolit rozmotat nohy a zajít si na WC.
Pochopila jsem, že toto byla jen taková demoverze toho, co přijde příští víkend.
Tak mi držte palce. Však víte, s magnetem a tak...
