Říkala mi babička vždycky, když jsem ohrnovala nos nad nějakým jídlem. Dřív se podsouvaly nejedlíkům děti za války, později je nahradily děti v Africe.
Když jsme museli sníst obzvlášť nechutné (rozuměj zdravé) jídlo, s chutí bychom ho do té Afriky poslali, tolik jsme s nebohými černoušky soucítili.
Ohrnování nosů nad jídlem nesnáší žádný rodič. Plýtvání a nestandardní jídelní návyky též. Když vidím, jaký cirkus se dělá okolo toho, aby nějaké robátko snědlo alespoň pár lžiček, vzpomenu si v duchu na tuhle babiččinu hlášku.
Větu:“ Jez, nebo Ti to pejsek sní“ jsem musela brzy vypustit, protože holky horlivě kývaly hlavami a už se sháněly po psovi, aby se s ním rozdělily. Nutno podotknout, že nikdy nemusely chodit daleko, pes seděl pod stolem a čekal na každé sousto.
Poté jsem musela použít: „ Jez, nebo nepůjdeš na kolotoč“ To ze začátku platilo. Později mi ta mladší odvětila:“ A na houpačky můžu?“
Jedna z kamarádek běhala za synem se lžičkou po celém bytě. Mělo to své výhody, vzhledem k velikosti bytu a rychlosti juniora krásně zhubla, když vynásobíme počet lžiček metry podlahové plochy, vyjde nám, že u každého jídla naběhala zhruba půl kilometru.
Jinde jsem zas četla, že malý usurpátor nechtěl jíst z jiného talířku, než z toho, na kterém byl vyobrazen Tom a Jerry. Obědvat a večeřet u pohádky na DVD už bylo naprostým standardem, který jsme používali i my u našich dětí. Jedině u pohádky vzorně otvíraly chlebárnu , takže jsme se rozloučili s představou rodinky, společně večeřící u prostřeného stolu. Důležité bylo- že jedly. Bez keců a ofrňování.
I nepopulární neslané-nemastné příkrmy. Teletubies je dokázalo tak zaujmout, že bez mrknutí oka pozřely hnusnou břečku z mrkve a brambor, špenátový sliz i podivnou červenou omáčku s těstovinami .
Když dnes čtu a slyším o příšerných stravovacích návycích, o dětech, které žijou snad jen z bonbonů a sušenek, jinak normální jídlo neznají, nechápu. U nás taky jsou bonbony, čokoláda, ovšem jako tečka za normálním jídlem, ne jako hlavní chod. Neodpírám jim sladkosti, já sama jsem na sladké jako čert, ale trvám na tom, aby nejdříve snědly to, co je na talíři.
Samozřejmě to na mě kdysi zkoušely. Snědly 2 lžíce oběda, prý už nemůžou a za půl hodiny začaly štrachat ve špajzu a hledat něco „na zub.“ Tak jsem kupování něčeho na zub zatrhla a najednou se začalo normálně jíst. Ale dodnes musím být jako ostříž a hlídat, zda se před obědem tajně a na skrytém místě nechroupá sušenka.
Děti a jídlo je věčný evergreen. Budou se, stejně jako my kdysi, ošklíbat nad zdravým jídlem, vyžadovat místo ryby hranolky s kečupem, vrtat se v jídle tak dlouho, dokud nepřiletí pár facek a poslouchat omletou písničku:“ Co by za to děti támhle v Africe daly!“
Je jen na nás, jaké si odnesou stravovací návyky do života. Tak pevné nervy a NEUSTOUPIT!
