Mně můžete věřit, já už jich vystřídala tolik, že jsem, dá se říct „holičsky promiskuitní":-)
Já už měla na hlavě (která neoplývá bujnou a zářivou kšticí) snad všechny účesy, kromě „skinheadské look“ a fialového přelivu.
A z 80% to byly lety mimo.
A důvod? Protože jsem nikdy nenatrefila na holičku, která by mi vymluvila mé, občas šílené nápady, ale za vidinou kšeftu mě ostříhala dle libosti a přání, aniž by pípla tu kouzelnou větu:“ To Vám slušet nebude, věřte mi“.
Tak se ptám. Je to v Česku nějaký zažitý zvyk, že kadeřnice dělají jeden a ten samý účes každému, kdo k nim vleze? Takže když je v módě mikádo tzv. „podkova“ (znáte určitě – vzadu vystříhané vlasy snad do půli hlavy a podél tváře dva „cancoury"), jedou dle šablony a každá která vyleze, má „podkovu“. Také jsem se nevyhnula této kadeřnické inkvizici. A věřím tomu, že vlézt k nim David Beckham, odejde s „podkovou“ taky.
Dobrý kadeřník by měl být především (krom umu s nůžkami a dalším náčiním) i dobrý psycholog. Vymluvit člověku šílenou vlasovou kreaci, když dle porostu a tvaru obličeje vidí, že by to byla společenská sebevražda.
Ale ono to tak, bohužel, ve většině případů nebývá. Takže tápeme, necháváme si dělat na hlavě roztodivné účesy, máme chuť požadovat reklamaci, ale ta se většinou odbývá jen v duchu, takže odcházíme z kadeřnictví jako splihlí kokršpanělé (někdy doslova), bereme po akci útokem krám se slušivými čepičkami, které milosrdně zamaskují hrůzu na hlavě do doby, než TO doroste a slibujeme si, že k téhle náně v životě nevkročíme. A vkročíme k náně č. 2.
Už jsem měla i ultrakrátké vlasy (kdysi se mi líbila Marie Fredriksson z Roxette) a její účes mi připadal hodně šik. Uměla ho nosit. Já ne. Já si vzít hnědou teplákovku, tak vypadám jak vysloužilá basmačka z Ruzyně. A kadeřnice? Zacvakala nůžkami a už to jelo. Asi si říkala jen v duchu: „ No Ty budeš, holka, vypadat.“ Jenže já potřebovala, aby to řekla nahlas.
Stejné to bylo s černou barvou. Vypadat jako Kleopatra se poštěstí jen malému procentu žen. Když je někdo bez make-upu bledej jak smrtka a akné je jeho trvalý společník, měl by mít černou barvu navždy zapovězenou. Kdyby mi to tenkrát někdo řekl. Byla jsem černovlasá smrtka s pupínky na tváři.
Ted jsem po letech konečně našla tu „svou“. A už jí neopustím. Byla totiž první v mém životě. První, která mi řekla:“ To bych nedělala, nebude Vám to slušet“
Tak jsem teď střapatá, blonďatě melírovaná a spokojená:-)
