Nedávno jsem si stěžovala v jednom mailu kamarádovi, jaké jsem dřevo, co se týče „ženských“ sportů a jak jsem tyto aktivity definitivně pohřbila. Zvlášť jedná-li se o aerobik.
Byla jsem jednou přemluvena a dokopána kamarádkou na toto hopsání při hudbě. Dobrá, řekla jsem, zkusím to, za to nic nedám. I když představa poskakování v tlupě minimálně 20.ti ženských mě nenadchla, jsem tvor,co chce vyzkoušet (téměř) vše a tak jsem jednoho večera sbalila své zánovní tepláky a vyrazila do víru dění v místnítělocvičně. Už když jsem se převlékala, měla jsem chuť utéct. Ale jelikož z boje se neutíká, vydržela jsem statečně první posměšné pohledy k mé garderobě. Asi 40.ti kilová cvičitelka nás hezky přivítala a popřála příjemnou hodinu. To bylo to nejhezčí z celého aerobiku. Potom pustila CD s nějakou taneční muzikou a od té doby jsem přestala stíhat. Měla jsem pocit, že na nás mluví latinsky a vůbec jsem nechápala, jak při tom vykřikování povelů ještě stíhala sladit práci nohou a rukou. Mimo ní to stíhalo dalších 90% cvičenek, které s úšklebkem pozorovaly, jak se tam motám jak nudle v bandě, podobná zfetovanému nosorožci. Stačilo mi necelých 10 minut na to, abych se ujistila, že Olga Šípková ze mě nikdy nebude. Zbaběle jsem nahlásila, že mi kvůli zarůstajícímu nehtu na palci bolí noha a koukala, kde nechal tesař díru. Bohužel pro mě slyším velice dobře, takže poznámky typu: „Ježiš, co to bylo ?“ jsem slyšela ještě v šatně.
No nic, řekla jsem si, zůstanu u toho, co mě baví a umím. Párkrát jsem ještě byla zvána na břišní tance, spinning, zumbu a další aktivity, s vysokou koncentrací chromozomu X, ale už jsem se zlomit nenechala. Ani když jsem byla ujišťována, že na břišní tance chodí i starší a tlustější ženské. A že spinning mi nádherně vytvaruje pozadí a nohy. O.K. ale proč mám šlapat jak magor na jednom místě a poslouchat nějakého šílence, jak na mě řve: „Rychleji, rychleji, jedeééém !!“ Abych si uhnala infarkt myokardu ? Takže mi zbývají už jen ty kolečkové brusle a v létě ping-pong a volejbal.
Jakmile vyleze teplota nad 15 stupňů, ožívám. Miluju jízdu na bruslích, s MPtrojkou v uších a auty za zadkem. Zatím žiju. Možná i proto, že můj zadek je vidět hodně z dálky, takže se mi všichni stačí včas vyhnout.
No a ping pong, můj nejoblíbenější sport, hned po volejbale ? Hraju ho spíš ráda, než dobře. Už se mi podařilo porazit kamarádku, manžela, takže mé sebevědomí narostlo do takové výše, až jsem měla pocit, že snad dokonce umím hrát stolní tenis. Jenomže jím doslova otřáslo jedno letní odpoledne v kempu, kdy jsem vyhecovala mírně přiopilého bratra, aby se mnou změřil síly. Jojo, frajeřina se neodpouští. Brácha je ve všech sportech minimálně o 2 třídy lepší než já. Ale říkala jsem si, že navátého ho porazím levou zadní. Když jsem prohrávala 0:3 na sety a už jsem byla vzteky rudá jak celý kmen Apačů,bratr sundal pantofle a vzal si jednu do ruky místo pálky se slovy: „Tě vyklepnu i s pantoflí“ Cítila jsem šanci, že bych mohla urvat alespoň jeden set pro mě. Jenže ten blbeček mě i s dvojkou v krvi, naboso a s pantoflí v pazouře porazil i počtvrté. Ale stejně se nedám. Jen to bude chtít ho příště víc ožrat. A víc trénovat, třeba i s tou pantoflí.
Stejně mám nejraději ten volejbal. Asi proto, že ho fakt umím dobře hrát
