Na tuto legendární hlášku z notoricky známé komedie jsem si okamžitě vzpomněla, když jsem dnes večer přijela,zcela vyčerpaná, uondaná, domů. Nikdy předím jsem ceduli Liberec neviděla tak ráda.
To, že jsem si při cestě na hotel, kde jsem byla ubytovaná, spletla náměstí (Mariánské, nebo Mírové, však je to obojí od M) a pak stála na rohu křižovatky a rozhlížela se, jak baba Jaga, když vyhlížela Ivana,kde ten zatracenej hotel stojí, bych moc nerozmazávala. Ještě bych na sebe práskla, že se nevyznám v navigaci a to by byla ostuda. A zdálky to jako ten hotel vypadalo. Když jsem přišla blíž, byla to prodejna nábytku. Měla bych si pořídit silnější dioptrie. Nebo novou navigaci. Tahle je ee...
Jo, bylo to v Ostravě. Ostrava není ee...je jen o trochu větší, než Liberec. A víc tam prší. Včera nám to ukázala. Pršelo dvacet tři hodin z čtyřiadvaceti. V Liberci sněžilo. Jsme prostě vždy o krok napřed.
Druhý den ráno jsem odjížděla. Když jsem se z smsek dozvěděla, že v tu samou dobu odjíždí domů i další účastník zájezdu, měla jsem radost, že ve vlaku nepojedu sama.
To ráno měly snad všechny spoje zpoždění. Buď z důvodu výluky, nebo někde spadla trolej, České dráhy prostě mají radost, když lidé tráví hodně času na nádraží. Místní obchodníci si mnou ruce, i zdejší hajzlbába, co vybírá dvacku za návštěvu Wc.
Tak i můj spoj, s pracovním názvem IC1116,měl půlhodinovou sekeru. A začalo to tak nevinně, pouhými pěti minutami zpoždění. Škodolibě jsem se radovala, jak ostatní chudáci, mířící na druhou stranu, zoufale hypnotizují panel se svými spoji,u kterých svítila hrozivá čísla 70 a 85 minut. Radost mě přešla, když se i u mého spoje začalo zvedat skóre. Dráhy zanedlouho vedly vysoko na body, 30:0.
I já jsem se přidala do táboru hypnotizérů a fandů nádražního rozhlasu. V 10.40 hodin to přišlo. Oznámení, že můj spoj přijede na druhé nástupiště. Vystartovala jsem z lavičky, jako po výstřelu pistole na atletickém klání a když jsem zeshora viděla stojící vlak ve stanici, ještě jsem zrychlila. Ten musím stihnout!
Stihla jsem ho. Zadýchaná jsem padla v kupé na sedačku a ihned žhavila mobil. Bloger, říkejme mu třeba J.Š., měl nastoupit ve Svinově. Až do České Třebové jsme měli jet spolu.
Ve Svinově ovšem došlo k nějakému nedorozumění. Já hulákala do telefonu, že jsem ve čtvrtém vagóně a nemohla pochopit, proč pořád nejde. Nakonec mi to zavěsil, tak jsem usoudila, že je již nablízku.
Nebyl. Já jela ve vlaku do Brna. Brno byla zrada! Kde je můj vlak?
Můj vlak přijel asi 3 minuty po něm. Proto mi bylo divné, že běžím nádražním terminálem sama. Nikdo neběžel za mnou. Takovou radost jsem měla, když jsem naskočila do vlaku, který se vzápětí rozjel. To bylo o fous. A ono Brno.
. Doufala jsem, že brňák dojede do Hranic dříve, ale když kolem nás ve Studénce profrčela modrá šmouha, bylo to v p..ytli.
Kolem prošla průvodčí. Naštěstí měla smysl pro humor a po vyslechnutí mého trápení mě chlácholivě poplácala po rameni a snažila se načíst mi scannerem mou jízdenku. Moc jí to nešlo, když s ní stále ještě cloumal smích.
Chápala jsem ji. Tolik lidí, kteří nastoupí do špatného vlaku, se moc nevyskytuje. Nebo ano?
Po dlouhých sedmi hodinách jsem dorazila do Liberce. V Pardubicích jsem si pro jistotu můj vlak prohlédla třikrát zepředu i zezadu a navrch se ještě zeptala průvodčí, zda tento vlak jede opravdu do Liberce. Koukala na mě divně, zvlášť když jsem stála přímo u cedule, hlásící směr jízdy vlaku.
Ale jistota je jistota. Po tom, co mi při naskakování do vlaku v Ostravě a dotazu, zda to jede na Prahu, nějaká dobrá paní řekla, že ASI jo, jsem nemohla riskovat.
Tak zas příště.
Strašnou cestu! Pardon, šťastnou cestu.
