Rozhodla jsem se vyrazit si s naším synem na výlet. Mám konečně dovolenou, spoustu času a chuť cestovat. Jako cíl jsem, po domluvě s kamarádkou, vybrala město Beroun.
Ubytování zajištěno, jede se. Průjezd Prahou je nezvykle bezproblémový, dálnice D5 též. Žádné kolony, uzavírky, nehody..byla jsem vůbec v Praze?
Přijíždím do Berouna a zkouším to nejdřív bez navigace. Když jsem se ocitla znovu na dálnici, potupně jí zapínám, sjíždím opět do Berouna a tentokrát snahu korunuji s úspěchem, penzion před námi.
Tomášek celkem ochotně vystupuje z auta, ani náznak toho, že by měl vzniknout problém. Prohlíží si barák,mračí se,ale zatím mlčí. Někdo by řekl-zlověstně mlčí. Do hlavy mu nevidím,ale jeho výraz se mi vůbec nelíbí. Klid před bouří, řekl by znalec. Měl by pravdu.
První bouře přichází v okamžiku, kdy otevřu dveře pokoje a vejdeme dovnitř. Pokoj je krásný, čistý, s velkou postelí, Tomášek ale moje nadšení nesdílí, klečí, řve a tluče hlavou do koberce. Bude to ještě zajímavé. Možná pojedeme domů ještě ten večer. Snažím se ho uklidnit, v našem případě- půjčit mu můj telefon. Lest zabírá, za chvilku je ticho. Blíží se doba srazu s kamarádkou. V centru Berouna, u medvědů.
Tomášek vidí, že se zas oblékám a obouvám a ochotně mě následuje. Zřejmě si myslí, že zas jedeme domů. Auto, to je jeho jistota.
Projedeme docela ucpané město a najdu místo na parkovišti u polikliniky. Strategické místo,do parku k medvědům to není daleko.
To bych ovšem musela Tomáše dostat z auta. Po dvou pokusech, kdy jsem ho vřískajícího, kopajícího vyndala ze sedačky a domlouvala mu,jsem ho, zpocená až na zadku, usadila zpět, zapomněla vybrat vstupné od přihlížejících za sledování dramatické hry s názvem: Matka na pokraji zoufalství a sedla rezignovaně za volant. A napsala Petře, že z technických důvodů se sraz přesouvá od medvědů na parkoviště.
Z návštěvy Berouna si budu pamatovat parkoviště,zeleno-šedou polikliniku se závorou, kavárnu na rohu křižovatky, kterou jsem celou dobu měla na dohled a kde jsme si s kámoškou nedaly kafe. Jo a Billu. Tu máme v Liberci taky. Právě proto u ní Tomášek naprosto v klidu vystoupil z auta a šli jsme nakoupit něco k večeři.
Večer jsem byla už zralá ne na jednoho panáka,ale přinejmenším na celou flašku. Poté,co jsem si uvědomila, že jsem nevzala s sebou dětské prkénko na wc a malý se mi za to pomstil. Nebudu zacházet do detailů. Naštěstí po tom brzy usnul. A já s ním.
Druhý den jsme se vydali do Králova Dvora za kamarádkou. Dala jsem tomu ještě jednu šanci.
Bez navigace!! dojela až k jejich baráku (jo, nejsem úplně marná) a přišlo druhé dějství hry s názvem Já nikam nejdu! Protože jsem se dobře vyspala, zmobilizovala jsem všechny své síly a tu vzteklou příšeru přeprala. Sice jsem si připadala jak krotitel divé zvěře a ne jako milující matka,ale vzpouzející se chobotnici donesla až ke dveřím jejich vchodu. Tam jsem ho postavila na zem a kupodivu šel už sám. Zřejmě uznal porážku.
Petra má doma několik zvířat. Kocour Jerry ovšem před Tomem zdrhnul a nebyl celou dobu k nalezení. Králík Špagetka ho vůbec nezajímal. Ani asistenční pes Max. Škoda, že nemají prase, nebo krávu. Našemu synovi se člověk holt nezavděčí.
Už jsme opět doma.
Beroun je opravdu hezké město.
Mně konečně zmizel tik v oku.
Z ledničky zmizela slivovice.
Tak zas jindy, třeba na Konopiště. Tam je také hezké parkoviště.
