Pozvali si mě do léčebny v Dobřanech. Ne za účelem hospitalizace, ale coby besedující. A protože Plzeň a okolí nemám zrovna za rohem, nechtělo se mi tam jet ani samotné, ani jen na otočku. Tak jsem ukecala kámošku a vyrazily jsme
Ubytování jsem našla přes internet, celkem levné a chlubilo se tím, že je pár kroků od náměstí. Ale bohužel nedisponuje parkovacími místy a jako alternativu nabízelo jakýsi parkovací dům Rychtářka, též nedaleko.
Do Plzně jsme dojely nečekaně hladce, první sváteční den byly průjezdné jak jižní spojka, tak i "dé nulka", jak říkám šíleně dlouhému obchvatu.
Po příjezdu do velkoměsta jsem pocítila touhu trochu zamachrovat. Jelikož jsme si klíče od apartmánů musely vyzvednout a zároveň pobyt zaplatit v jednom hotelu u vlakového nádraží, vzpomněla jsem si, jak jsem před několika měsíci k nádraží dojela bez navigace, naprosto intuitivně.
Najela jsem si na jedné z křižovatek do levého pruhu, pevně přesvědčená, že tudy je to k vlakáči. Vím, né!
Petra, sedící vedle mne, držíc v ruce mobil, špitla: „Hele, ale mně to ukazuje rovně!“
Mrkla jsem jedním okem jejím směrem. Bohužel měla pravdu. Znovu jsem mrkla, tentokrát do zpětného zrcátka, hodila blinkr a velice opatrně se přesouvala do prostředního pruhu. Za mnou nestálo jediné auto, takže jsem byla ušetřena povzbudivých gest jako například „no jó, ženská!“ Bohatě stačilo, že já sama jsem stáhla pomyslný ocas a machrování byl ten den konec.
Po nezbytných formalitách v hotelu u nádraží jsem zaúkolovala kámošku, ať najde v Mapách parkovací dům Rychtářka, nebo Na rychtářce. Tento název vyhodnotila navigace jako neznámý.
„Tak tam zadám jen parkovací dům!“ napadlo mě. Něco mi to vyhodilo a tak jsem, už jako poslušná žačka, poslouchala příkazy toho škodolibého blbečka uvnitř přístroje. Proč škodolibého?
Já nevím, jestli si pořád pamatoval, jak jsem se ho snažila kolikrát umlčet výrazy typu: „Ježiš, debile, nemusíš mi to říkat třikrát!“ anebo „Nebuzeruj mě porád, nejsem blbá!“ To byla myslím reakce na to, že mi asi třikrát řekl, že mám vyjet druhým výjezdem a ještě mi nezapomněl připomenout: „Teď vyjeďte!“
Takže, když nás trochu pohonil centrem Plzně, v okamžiku, kdy jsme se ocitly na mostě nad Radbuzou a dojížděly ke křižovatce, nám oznámil: „Hou, hou, hou, jste na místě!“
Cože???
Zatřepala jsem mobilem, abych mu to hlavě trochu srovnala a zajela k nejbližšímu obchoďáku.
„Nenecháme to tady a nedojdeme pěšky?“ napadlo Peťu. Opět jsem probudila debila, abych zjistila, jak daleko to máme od Kauflandu k apartmánu.
„Hele, tři kilometry, to se mi s kufrem nechce! Vygooglím, v jaké ulici má být ten parkovací dům!“
Strakatý vyhledávač mi vyčenichal, že hledaný objekt, který se rozhodně nenacházel na mostě nad řekou, sídlí v Truhlářské čp.5.
Druhý kiks navigace přišel vzápětí.
„Není to ten parkovací dům?“ ukazovala jsem na budovu naproti, když jsme stály na světelné.
„No jo, ale proč nám navigace ukazuje doleva?“
Blondýna a černovláska se rozhodly uvěřit navigaci a udělaly si znovu hezký průjezd centrem, aby po pěti minutách přijely k parkovišti z jiného směru.
Ale byly jsme tam!
Automat vyplivl parkovací lístek, zaparkovala jsem, vyndaly jsme zavazadla a čekala nás poslední "čelenž", jak říkají youtubeři.
Dojít do ulice, kde bylo ubytko.
Navigace nám to spočítala na cca sedm set metrů.
„To už jsme kousek!“ zahlásila jsem nadšeně, když jsme se blížily k oblíbené restauraci (členové květnového srazu vědí). Od ní jsme jsme měly logicky jít na náměstí, ale debil nás poslal doleva, přes nějakej parčík, potom si vůbec nebyl jistej, jestli doprava, nebo doleva a vrcholem jeho arogance a zlomyslnosti bylo, když ukazoval, že apartmány jsou pouhých padesát metrů a my si mohly oči vykoukat, protože jsme nic neviděly. A když jsme došly na konec ulice, skočilo nám tam metrů třistapadesát. Takže opět otočka, čelem vzad.
Náměstí jsme ten den viděly už potřetí, ale obdivovat potřetí ten samý kostel, na to už jsme nějak neměly náladu. Naopak! Vyslovila jsem něco, za co mě žádný plzeňák nepochválí. Filipe, teď si zakryj na chvíli oči:-))
„Já tu Plzeň normálně už nesnáším!“ ulevila jsem si. A je možné, že jsem měla už halucinace, ale neozvalo se náhodou z útrob navigace?
„Plzeň za to nemůže, vy dvě blbky!“
Nějakým zázrakem jsme nakonec došly. Kdyby nebyly apartmány dobře schované až za průjezdem starého domu a kdybych nebojovala s číselnou schránkou, která měla vyplivnout klíče, které jsme si zřejmě nezasloužily, bo i po třetím pokusu plechová stvůra odmítala vydat svůj poklad, mohlo to být vcelku pohodové odpoledne.
Jen jsme neměly předčasně radovat, že do srazu v oblíbené hospodě je spousta času, protože jsme nakonec měly deset minut zpoždění.
Ale příjemný večer ve společnosti další kamarádky všechno špatné vymazal. Anebo to bylo tím vínem a aperolem?
Blog bych ráda ukončila optimistickými pokřiky
„S věrnou navigací na věčné časy!“
„My se Plzně nebojíme!“
a ještě bonus pro naši oblíbenou restauraci
„Zavírat v jedenáct večer je trapně brzy!“
