Já bych to s „mladejma“ vůbec neviděla tak černě. Na svých směnách, zvláště ranních, když jich cestují kvanta do škol, se ve většině případů setkávám s těmi, kteří k jízdence přihodí nejen pozdrav, ale často i úsměv.
Jo, někdy jsou hodně slyšet. Nejen oni, ale i hudba z mobilů a tak občas pod hrozbou, že jim přístroj zabavím a dostanou ho až na konci školního roku, své mobily krapet ztiší. Minimálně do doby, než opustím kupé.
Při vystupování odpovím asi stopadesátkrát na jejich „Nashledanou!“ ale vůbec mi to nevadí.
Pamatuji si, jak jsme jezdili na různé školní výlety, na sběr brambor, na chmel a vždy burácel celý autobus. Místo hudby z mobilu vyřvával kazeťák a učitelé na předním sedadle buď hudbu tolerovali, anebo houkli dozadu, ať to ztlumíme. Nevím, co jim tak vadilo na Třech Sestrách.
Nedávno do mého vlaku přistoupil nevidomý. Muž okolo třicítky, s asistenčním psem. Požádal mne, zda bych ho v cílové zastávce doprovodila ven. Slíbila jsem mu pomoc a šla si po své práci.
Před Dvorem Králové jsem se k němu vrátila a oznámila mu, že už se blížíme a že se na mou asistenci může spolehnout.
Načež odpověděl, že děkuje, ale že se ho ujmou tady ty dvě sedící slečny. Holky přikyvovaly a se slovy: „My pána vyprovodíme!“ mne zbavily jedné příjemné povinnosti.
On byl pán i přes svůj handicap totiž velmi pohledný:-))
Vrátím se k tomu zdravení.
Často se stává, že naopak ti, kteří na dnešní mládež nejvíce nasazují, sami postrádají lekce slušného chování.
Příkladem jest žena, přibližně mého věku), která po vyzvání pouze podá lístek a kouká při tom z okna. A je jedno, zda ji pozdravím jednou, či pozdrav opakuju. Její výraz ala „tady to máš a hlavně už neotravuj“ znají všichni moji kolegové a paní se těší nebývalé popularitě.
Nebo muž, věkově mezi padesáti-šedesáti lety, který průvodčí oslovuje Štiplístku. Nejen, že nezabučí, ale navíc všem tyká. Minule mě tedy pochválil, že jsem lepší a milejší štiplístek, než ostatní.
Odvětila jsem, že děkuji, ale příště bychom si mohli raději vykat.
„Aby ses nepos…“ potichu zašeptal, když jsem se otočila a pokračovala dál. Má smůlu, slyším lépe, než vidím.
I rozjaření fanoušci Sparty, které jsem nedávno vezla do Liberce, všichni pozdravili a přidali i pár lichotek. Moc jsem jim to nevěřila, protože měli minimálně dvojku v krvi a některé lichotky byly až za hranou slušného chování, ale jízdu jsme spolu zvládli. Krom toho, že jsem je musela 2x upozornit, aby se zklidnili, jinak nechám zastavit vlak a půjdou z Rychnova, nebo z Rádla pěšky.
Upřímně, oddechla jsem si až ve chvíli, kdy je vlak vyplivl na libereckém nádraží. A to jsem je měla „na starosti“ jen z Turnova.
Myslím si, že většina mladých nejsou vůbec nevychovaní, ani zkažení a je s nimi často lepší domluva, než s těmi staršími.
Vždycky, když si na mě někdo tzv. „otvíral hubu“, měl více, než 30 let.
Toto všechno jsem vypozorovala během prvních tří měsíců mé “služby.“
A začali jezdit cyklisté. A to nastává, vážení, vyšší diplomatická. Přesvědčit dvacet lidí, že se jich do vlaku vejde max. dvanáct. A to jen v případě, že nejede žádný kočárek.
Přemýšlím, zda nebude lepší, nevrátit se ke známým dětským hrám, jako je například Kámen-nůžky- papír.
Popřípadě budu s sebou vozit karty Černého Petra.
Dobrý den a Nashledanou nikoho nic nestojí. Úsměv k tomu, to už je bonus, který je také zdarma, ale potěší víc, než zakaboněný obličej. Ale chápu, že při častých výlukách a k nim nepříjemných zpoždění se úsměv hledá těžko.
Ale tak si to aspoň doma před zrcadlem zkuste.
„Dobrý den!“
Že to vůbec nebolí, že ne!
