"To je dobrý!" řekne mi jedna milá zákaznice, když jí chci vrátit dvě koruny a odchází s nákupem pryč. Povzdechnu si a hodím dvoukorunu zpátky do kasy.
Je to od vás hezké, milí zákazníci, že chcete dýškama přilepšit pokladním k výplatě, ale mnoho z vás neví, že ty pokladní z toho nevidí ani korunu.
A nemohou si tuzéry ani strčit do kapsy, ani někam stranou. Protože všude jsou kamery a žádná si to nelajzne, přijít kvůli pár drobným o místo.
Začala jsem chodit před měsícem na brigádu do jednoho supermarketu, kde je svět ještě v pořádku. Práce to není náročná, nechodím denně (převážně tak 3x do týdne), něco si vydělám a protože chodím jen na ranní, stíhám i vyzvedávat Tomáška z družiny.
A hlavně odcházím s čistou hlavou, prostě odmakám si svoje a jdu.
Zákazníci jsou různí. Jsem ale mile překvapená, že většina je jich příjemných a nekonfliktních. Dokonce i když jsem se teprve zaučovala, byli trpěliví a nervozně podupávali opravdu jen trošku.
A že párkrát měli důvod podupávat. Například mi nešel odstranit ten ochranný plastový čudl z flašky. Zápasila jsem s ním dost dlouho, abych nakonec uznala porážku a zavolala pokladní dozor. Za vteřinu bylo sundáno a já si připadala jak největší nemehlo v celé galaxii.
Nebo jsem zaboha nemohla najít kód na pórek. Zběsile jsem listovala v té knize, co je pověšená u každé kasy i s kódy, červenala se hanbou a pronášela věty jako:"Kde ten blbej pórek je, sakra? On tu snad není!"
"Támhle,vlevo, třetí odspodu!" špitla potichu zákaznice. Body pro paní, bez brejlí viděla to, co já neviděla s brejlema.
Teď už si 80% kódů pamatuju z hlavy. A těch zbývajících 20% bleskurychle najdu. Mám výbornou paměť na čísla a v této práci se to hodí. Ne, nemachruju. Tak jo, trošku. Malinko. Kdybyste mě v noci vzbudili a zeptali se, jaký kód mají zelené papriky, vysypu to ze sebe. Když jako zákazník projíždím obchodem a vidím něčí nákup, v hlavě mi blikne například: přepravka 35013. Banány 1325. Jsem otrokem svého mozku. Magor.
Ale vraťme se k práci pokladní.
Někteří dávají dýška. Nebo spíše chtějí dávat, ale já jim to už zatrhla. Poctivě vracím každou korunu se slovy:" Jen si to vemte, já z toho stejně nic nemám."
Jeden pán bez roušky mi zase řekl:" Sundejte si ten hadr, že vás to baví." Nebaví, milý pane, nebaví. Ale musíme.
Jo a ještě něco, co se většině lidem nelíbí. Že jsme moc rychlé. Já vím, je to otravné, kór, když je velká fronta. Ale výstupy z kasy, které jsou na papíru přišpendlené na nástěnce v zázemí, jsou nekompromisní. To nechcete, viset na chvostu, protože jste pomalí. Pomalejší, než vaši kolegové.
A bude hůř, začne Advent. Fronty budou nekonečné, pokladní unavené a stane se občas nějaká chybka. Kdo si tu práci jednou zkusí, bývá tolerantnější, říká se.
Žádná práce není podřadná. Žádná. A odpovědět na pozdrav si zaslouží každý. Poděkování také nebolí. To jsou věci, které mě někdy dost štvou. Ale vyváží to zas ti, kteří s úsměvem (i když pod respirátorem) popřejí při odchodu pěkný den. Nebo, ať mi to uteče. Vy to možná, milí zákazníci, netušíte, ale mě to zahřeje na duši.
V sobotu ráno mě odboural hned první zákazník, pán okolo šedesátky.
"Vy jste slavná! Já vás viděl v televizi!" Jak mě poznal pod tím respirátorem, nechápu. Jo, byla jsem v soutěži Kde domov můj, ale protože jsem to nevyhrála, tak jsem se tím moc nechlubila. I když to byla fajn zkušenost. Ale že si mě někdo takhle zapamatuje, jsem nečekala.
Na co člověk při své práci nenarazí...A to mi ještě nevyšla ta kniha:-)))
Jo a fakt nedávejte ta dýška.
