dnes bych se ráda blíže podívala na známé rčení „Kdo si hraje nezlobí“. Pokusím se je ověřit, jak jinak, na Jaidovi a Majdovi. Oba si hrají rádi. Jejich názor na to co je a co není zábavné se ovšem liší.
Jaidu baví všechny hry, které zahrnují běh, přetahování, trhání předmětů na velmi malé kousky. Pokud mu tyto atrakce nezajistíme sami, zajistí si je sám. Krade a trhá utěrky, prachovky, papírové kapesníky, punčocháče a ponožky. Miluje své plyšáky. Přetahuje je z místa na místo a neustále ožužlává. Největší nadšení pak projevuje ve chvíli, kdy se mu podaří i přes přísný zákaz a neustálý dohled vynést některého z plyšáků na zahradu a tam ho důkladně vyválet v blátě. Naše požadavky na striktní dělení hraček „na ven“ a „na doma“ cíleně ignoruje.
Tweety v péči Jaidy. Aktuálně se nacházi v koši na prádlo. Absolvoval totiž ilegální výlet na dvůr.
Majda je typ přemýšlivý a shánčivý. Neplýtvá energíí na pobíhání s hračkami. Má rád věci, které lze dlouho a intenzivně přežvykovat. Aby mu snad zásoba hraček nedošla, shromažďuje si je na pelíšku. Nezastaví se před ničím, dokonce ani před Jaidou ne. Svou strategii dopracoval k dokonalosti. Předstírá spánek tak dlouho, až Jaidu jeho hračka přestane bavit, pak vystřelí jako blesk a s kořistí se okamžitě přemisťuje do bezpečí svého pelíšku. Dojdou li hračky, spokojí se i spředměty denní potřeby jako jsou plastové misky, dřevo od krbu, psací potřeby.
Syslík Majda shromažďuje vše u sebe v pelíšku. Jedna z hraček je jeho, druhou ukradl Jaidovi.
Z výše uvedeného vyplývá, že v případě našich psů lze spíše aplikovat rčení v mírně upravené podobě. Když si hrajou, zlobí a když si nehrajou, tak zlobí ještě víc.
