Umrlčí prkna

Dávný šumavský zvyk, co k nám přišel z Bavor. Nebožtíkovo poslední poležení doma. V každé chalupě měli taková prkna vždycky v záloze. Aby je Smrt nezaskočila...

Dnes se nám to může zdát morbidní. Jenže kdysi lidé brali smrt úplně jinak. Ani se jí tolik nebáli. Ale respekt tu byl vždycky. A jak je to s tím prknem? Dokonce se dostalo do úsloví typu: ...abych z toho neskončil na prkně ... nebo ... už leží na prkně.

Tak to totiž bylo. Šlo o nutnost. Nebožtík musel ztuhnout natažený a nezprohýbaný. No a v západních Čechách bylo právě zvykem položit nejdříve mrtvého na prkno, aby ho poté v náležitém stavu mohli uložit do rakve. Jenže zrovna na Šumavě to v zimě tak rychle nešlo. Zkuste vykopat hrob ve zmrzlé zemi... A tak často nebožtík zůstával v chalupě se svými živými. Většinou ležel na svém prkně ve studené komoře až do jara...

Možná proto se umrlčí prkna začala zdobit řezbou a malbou. A hlavně nápisy, které informovaly o tom, jak zemřelý žil a jaký byl. Takhle zkrášlená prkna se potom umisťovala na veřejná místa, do štítů chalup nebo později do hlav hrobů místo pomníku.

K umrlčím prknům byla velká úcta. Především bylo nemyslitelné použít je jako materiál k výrobě čehokoliv. Přesto se dodnes na Šumavě vyprávějí pověsti o lakotných truhlářích, kteří z téměř posvátných prken vyrobili vál na nudle nebo nábytek. Obé dostaly nevěsty jako svatební dar. V prvním případě  nudle zběsile seskakovaly mladé hospodyňce z válu a ona je honila po celé světnici. Ubohé těstoviny byly natolik vyděšené, že hospodář vzal truhláře pod krkem a ten se přiznal k hrůznému činu. Druhý případ ohledně nábytku byl ještě vetší horor. Tehdy si totiž už o svatební noci přišli pro svá prkna nebožtíci osobně...

Naštěstí šlo o případy ojedinělé. A tak můžeme dodnes umrlčí prkna vidět. V Muzeu Šumavy v Železné Rudě, u kapličky sv. Antonína a sv. Barbory tamtéž nebo na některých hřbitovech. Takové malé, ale silné svědectví o zvycích našich předků...