Průkopník

Kdysi dávno, když jsem teprve dospělý rozum brala, objevila jsem doma knihu Ztracený ráj od Jiřího Karáska ze Lvovic. A přečetla jsem ji na jeden zátah.

Lehce autobiografický příběh ze starého Smíchova a Malé Strany mě úplně pohltil. Poprvé jsem se v literatuře setkala s náznakem homosexuality. Na dobu autora (a možná i mou) náznakem hodně zřetelným. A jelikož jsem v knize objevila i podpis spisovatele, zeptala jsem se táty, hlavního knihovníka naší rodiny. A dostalo se mi nejen literární historie, ale i komické historky.

Jiří Karásek ze Lvovic byl český básník a kritik, o kterém se dnes už moc neučí. Jedná se o hlavního představitele české dekadence. Ve vlastním literárním časopise Moderní revue uveřejňoval hlavně francouzskou a českou dekadentní tvorbu. A byl homosexuál, s čímž se nikdy netajil. Měl se rád takový, jaký byl.

Naše rodinná historka souvisí s Karáskovou sběratelskou vášní. Spisovatel celý život shromažďoval umělecká díla - obrazy, sochy, grafiku a vzácné tisky pro svou obrovskou knihovnu. V roce 1922 věnoval celou svou sbírku Československé obci sokolské s podmínkou, že jejím správcem bude až do smrti on sám. Tzv. Karáskova sbírka byla uložena v Tyršově domě a čas od času bývala tématickými expozicemi zpřístupněna veřejnosti. A na jednu takovou výstavu se kdysi, pár let po válce, vypravili moji rodiče. Moje starší sestra byla tehdy sotva roční a neměl ji kdo hlídat. A tak ji vzali s sebou.

Zmíněnou výstavu otvíral jakýsi literární historik odbornou přednáškou.  Ségra se při ní asi nudila, a tak občas vydávala zvuky typu „mňmňmň....gagaga“ a podobně. Nebrečela, neřvala, jen si tak brumlala. Táta ji držel na ruce, snažil se o ticho, ale to víte, mimino... Až nějaký seriózní a lehce hysterický pán ztratil nervy a zařval do přednášky:  - Nemůžete s tím dítětem něco udělat, aby konečně zmlklo?“. A jelikož náš táta byl vždycky veselá kopa se sklony k dekadenci (nakonec i proto na zmíněné výstavě byl) odvětil:  - Můžete jít kousek stranou? Já s ní hned praštím o zem…!

Hysterický pán uskočil (zřejmě pro všechny případy), lidé zírali a přednášející se na chvíli odmlčel. V rohu místnosti se ozval tlumený smích, který vyprovokoval další chichotání. Smál se starý, velice elegantní pán, který vypadal jako hlídač ze staré školy. Když přednáška skončila, namířil si to tenhle pán k tátovi a mámě a pořád se usmíval. Povídá: - Moc se mi líbilo, jak jste toho chlapa utřel. Máte krásnou holčičku. Dovolte, abych se vám představil - jsem Jiří Karásek ze Lvovic. 

Táta šel sice mírně do kolen, ale za chvíli se oklepal. Protože se mu vzápětí dostalo toho nejfundovanějšího průvodce výstavou a také dalšího svazku do jeho knihovny. Jiří Karásek ze Lvovic mu věnoval právě onen Ztracený ráj.  S vlastnoručním podpisem.

Jak se správně tenhle pán jmenoval občanským jménem, je dodnes jaksi zastřeno tajemstvím. Možná Josef Karásek nebo Jiří Antonín Karásek. A přídomek „ze Lvovic“? U dekadentů frčel aristokratický původ. A tak si básník vytvořil legendu, že je potomkem hvězdáře ze 16. století, jistého Cypriána Lvovického ze Lvovic.

Jiří Karásek se narodil na pražském Smíchově a vystudoval Malostranské gymnázium. Pár semestrů  se pokoušel o bohoslovecké studium, ale jeho parketa to nebyla. Začal psát. A aby měl z čeho žít, pracoval jako poštovní úředník. S Arnoštem Procházkou založil v roce 1894 už zmíněnou Moderní revue. A publikoval a publikoval.

Karáskovy verše vždycky šokovaly, protože nesly všechny rysy dekadence: byly mystické, morbidní, nadupané erotikou, narcismem a okultismem. Jeho sbírku Sodoma (1895) cenzura zakázala. Mohla být vydána až o deset let později - po interpelaci sociálně demokratického poslance Josefa Hybeše ve vídeňském parlamentu. Tehdy ještě politici řešili literaturu…

Později byl Jiří Karásek jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu. Perfektní uspořádání sbírek dnešního Poštovního muzea je i jeho dílem.

V současnosti literární historici uvádějí, že některé Karáskovy prózy mají rysy science fiction, jiné označují za typ českého gotického románu. Každopádně stojí za to, některé si přečíst. Ať už je to tragická Gotická duše, fantaskní Scarabeus nebo psychologicky laděný román Mimo život. A můj milovaný Ztracený ráj, samozřejmě.

Hodně zajímavé je, že Karásek ze Lvovic velice inspiroval svými texty malíře Jana Zrzavého. Pojilo je zvláštní pouto celý život. Ještě v roce 1948 otvíral Karásek Zrzavému v Brně výstavu. Shodou okolnosti to bylo ve stejném roce, kdy se s ním seznámil náš táta.

Jiří Karásek ze Lvovic zemřel na zápal plic v roce 1951. Už ho skoro nikdo neznal. 

A jeho úžasná sbírka? Je uložena v Památníku národního písemnictví. Naposledy byla její část vystavena v roce 2012 v pražském letohrádku Hvězda pod názvem „Anatomie knihovny“.

Naštěstí se na něj nezapomnělo. Na dekadentního básníka, romanopisce, sběratele a muže, který některé pohoršoval svým způsobem života a tvorby. Na starého pána, který se uměl smát…

Fakta: Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století, Československý spisovatel 1972

Kalendářní glosa: pozor, dnes je Medarda!