Kde se vzalo ghetto?

Zlověstné slovo navždy spojené s pronásledováním Židů. Nedávno uplynulo přesně pět se let od chvíle, kdy se rozhodlo proniknout do všech jazyků.

První uzavřená židovská čtvrť vznikla v Benátkách 29. března 1516. Povinně. Benátčané se tak rozhodli řešit imigrační vlnu ze Španělska, která začala roku 1492. Katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský své Židy prostě vyhnali. Nabídli jim sice možnost nechat se pokřtít, ale většina Hebrejců to nedokázala. Hluboce zakořeněné náboženské přesvědčení a zvyky nešlo jen tak smazat. Přestoupení na křesťanství nebylo vůbec jednoduché. Může se to zdát malicherné, ale problém byl i v jídle. Pokřtěný Žid musel totiž projít zkouškou konzumace vepřového masa. A to mnozí nedokázali. Pro přiblížení - prostě si představte, že by vám někdo nakázal, že od zítřka budete jíst šváby. A pravidelně vás kontroloval, zda je opravdu jíte. A kdybyste nechtěli, tak by vám šlo o krk. Zřejmě byste taky raději odešli někam jinam...

Samozřejmě, že masový exodus nebyl jen důsledkem tisícileté nemyslitelnosti pozřít vepřové, to by bylo moc jednoduché vysvětlení. Hlavním důvodem byla touha svobodně žít a hnací silou byl často strach. Každopádně si ale katoličtí králové vyhnáním Židů zadělali na úpadek své říše. Ekonomii, a prakticky veškerou administrativu, totiž zpracovávaly vzdělané židovské mozky. Neboť jak známo, mezi křesťany ve Španělsku byla ještě koncem patnáctého století většina negramotných. A řemesla byla zas spíš v rukou arabských. Jenže - Maury vyhnal královský pár taky. Ve stejném roce. Takže není divu, že se hospodářství začalo brzo hroutit…

A teď z nutné španělské objížďky zpět do Benátek, kde v březnu roku 1516 přesunuli prvních sedm set Židů na izolovaný bažinatý ostrov s vysloužilou slévárnou. A tak se místu, právě podle oné slévárny,  všeobecně říkalo gheto. Ale jen v benátštině. Jelikož prapůvod slova je z italštiny - gettare /džetare/ - slévat železo. Jak vidno, odlišná výslovnost. Přesto do všech jazyků přešlo gheto benátské a navždy se stalo označením pro uzavřené židovské čtvrti. I když se dnes trochu jinak píše...

Proč vlastně byli Židé tak najednou odsunuti, když žili v Benátkách už od desátého století? Prý z důvodů náboženských a kulturních. A já dodávám, že také a hlavně z důvodů ekonomických. Brali totiž Benátčanům kšeft v centru. Do osudného roku 1516 tu mohli Židé žít jak chtěli a kde chtěli. Pokud na to měli. A co je sem přivedlo? Prosperita. Nejjasnější republika benátská (Serenissima Repubblica di Venezia) byla samostatným a nezávislým státem už od přelomu sedmého a osmého století. A neustále vzkvétala a sílila díky svému bohatství, které získávala z obchodu. A k němu neodmyslitelně patřilo i finančnictví. Benátská republika byla už od raného středověku jakýmsi ekonomickým centrem západního světa. A kde se vedlo obchodu, tam se odnepaměti stahovali Židé. Jako první přišli do Benátek Aškenázové z Německa. K nim se později přidali Židé italští a také levantinští z východního Středozemí. A nakonec přišli ti sefardští ze Španělska a Portugalska.

Tak Židů v Benátkách nekontrolovaně přibývalo, až přišel onen křesťanský segregační nápad. A také jeho realizace. A jak bylo obyvatel ghetta stále víc, nedostávalo se místa. A tak domy začaly růst do několikapatrové výšky. Načež přišla v roce 1541 další přistěhovalecká vlna. Tentokrát šlo hlavně o pokřtěné Židy, takzvané „marranos“, což je vlastně španělské hanlivé označení „požíračů vepřového“. Byli to většinou ti, co konvertovali jen tak na oko, a teď v hrůze utíkali před inkvizicí, která je odhalila...

Pak přišel rok 1555 a s ním ostudná papežská bula Pavla IV. zvaná Cum nimis absurdum. Název je odvozený od počátku latinského textu, který v češtině zní: Jelikož je absurdní a krajně nevhodné, že židé, kteří byli ze své vlastní viny Bohem zatraceni... Uf...  Šlo totiž o nařízení, které zavádělo tvrdá protižidovská opatření. V hlavních bodech - Židům bylo například zakázáno vlastnit hmotný majetek a vykonávat lékařské povolání u křesťanů. Bula také zavedla povinné nošení žluté židovské čapky pro muže a žlutého závoje nebo šátku pro ženy. To ale nebyla žádná převratná novinka, jelikož už od roku 1215 museli evropští Židé stejně  nosit tzv. žlutý (někde i bílý) kónický klobouk. Aby byli hned rozpoznatelní. Mnohdy i jiné znaky - žlutá, červená nebo bílá kolečka na oděvu či zvláštní opasky. No, a dále bylo zmíněnou papežskou bulou založeno druhé ghetto - římské. Uzavřená čtvrť se třemi branami, které se na noc zamykaly. Stejně jako už dávno v Benátkách.

Od té doby žili Židé v ghettech v domech, které patřily křesťanům. Co se týče peněz, povolenou měli jen hotovost, kterou potřebovali k výkonu svého povolání. Obchodníci, lékaři, řemeslníci i lichváři...

Benátské ghetto nafukovací nebylo, ale přesto v něm v roce 1630 žilo více než pět tisíc lidí. Uvádí se, že na jednoho obyvatele vycházely dva metry čtvereční. Nepředstavitelné. A tak měly některé dřevěné domy až devět pater. Žádné rezidence to nebyly, spíš naopak. Přes nesmírně těžké životní podmínky dokázali místní Židé něco nevídaného. Vmontovat se úspěšně do benátských obchodů, bohatnout z řemesel, která křesťané nechtěli dělat (jircháři, barvíři) a být skvělými lékaři. Tak dobrými, že jim bylo dovoleno - zanedlouho po zmíněné papežské bule - vycházet v noci z ghetta a léčit nemocné křesťany. V Římě si je k sobě volal i papež.

Ale onen cejch žluté barvy, který měli Židé společný s prostitutkami, malomocnými a žebráky, nosili Židé ještě hodně dlouho. Bohužel  také ve dvacátém století. To je ale úplně jiný, a daleko hrůznější příběh.

Z benátského ghetta pochází také italský spisovatel a historik Riccardo Calimani. Jeho předkové přišli na ostrov se slévárnou právě v roce 1516. Po staleti žili v nejistotě a strachu, že budou vyhnáni i odsud. Přežili války, náboženskou nenávist, epidemie moru, inkvizici, antisemitismus, pogromy a šoa. Riccardo Calimani se narodil roku 1946. V Benátkách, ale jako první ze své starobylé rodiny mimo zdi ghetta.

O "své" uzavřené benátské komunitě jednou řekl: - Jde o příběh malé lidské skupiny, která přes velké utrpení dosáhla svobody. A proto musíme bránit svobodu národů a jednotlivců. Všichni lidé si zaslouží úctu. Žádný národ nesmí být utiskován, protože i ten pošlapaný se nakonec vždycky vzbouří. Na svobodu musíme myslet každý den...

Související článek: Nakoukání do židovské kuchyně