Pokud máte černou pleť, vykrádáte obchody a fetujete, jste v Americkém St. Louis mezi černochy hrdinou. Když vás při tom zastřelí - což je naprosto nejlepší způsob řešení veškeré kriminality - tak vám celá komunita vypraví veřejný pohřeb a na uctění památky vypálí a vyrabuje pár dalších obchodů. Pro tyhle lidi je svinstvem, mají-li v krámě za zboží platit.
A když takový člověk tak nějak ze zvyku odchází z obchodu bez zaplacení a je jakkoliv ztrestán, okamžitě je většinová společnost obviněna z rasismu a brutálního násilí (i když výraz „většinová“ je v tomto a podobných městech poměrně nepřesný výraz). Na jeho pohřbu prohlásila jedna z jeho kamarádek „Michael byl velký chlap, milý, s něžnou duší a v den, kdy zemřel, byl venku a hlásal slova Ježíše Krista“. Úžasné! On u toho sice taky trochu kradl, ale kdo by se zajímal o takové prkotiny, že?
Takže líná, nepracující a kriminální pakáž (byť samozřejmě nejde jen o občany s černou pletí) se sejde v ulicích a rozhodně neřeší že někdo kradl (protože pro tyto lidi je to způsob života), ale využije rádoby aféry k mohutnému mejdanu s ohněm, alkoholem a drogami. A ve staré dobré Evropě ony události vidíme ve zprávách, kde nám jsou ze setrvačnosti podávány jako téměř politický protest proti bělošskému rasistickému násilí na ubohých chudácích, kteří kradou jistě jen z důvodu absolutní bídy. To už novináři zapomněli na své řemeslo? Zapomněli, že mají přemýšlet, zkoumat a informovat o tom co se děje? Nebo se z nich už definitivně stali jen nájemní pisálci, kteří kvůli zachování pohodlného pracovního místa píší jen tak, jak si doba či politická korektnost zrovna žádá? Možná by se dalo uvažovat tak, že holt nějaké divné městečko v té ještě divnější Americe není pro přemýšlení dost zajímavé.
Jedna z oblastí, která se nezajímavou jistě nazvat nedá je pásmo Gazy. Jakýsi historicky zažraný antisemitizmus velí novinářům informovat převážně jen o obětech na území Palestiny. Neustále vidíme (nebo čteme či slyšíme) raketami rozbourané domy, pobořené školy a samozřejmě zaprášené mrtvoly místních obyvatel zasypaných sutinami. Málokdy se samozřejmě reportéři zapomenou zmínit také alespoň o nějaké dětské oběti. A samozřejmě následují záběry rozhořčených palestinců a palestinek, požadujících ztrestání Izraele, Ameriky, světa a nejspíš i celé galaxie. Jen zcela výjimečně je možné shlédnout záběry izraelských domů zbouraných raketami odpalovanými z území Palestiny. Proč? Je to tím, že v myslích mnoha (nejen) novinářů mají islámští radikálové od dob usměvavého Arafata nálepku hodných hochů? Takoví sympaťáci přece nemohou konat zlo! Kdežto Izraelci se svojí legendární tajnou službou, národní hrdostí a podivnými náboženskými rituály – a vůbec, znáte židy – vždy vyvolávali obavy. Jsou ale snad izraelští mrtví méně mrtví? Jejich rodiny méně nešťastné? Ne, jen stejně jako se nemalá část civilizovaného světa dívá smířlivě a s odpuštěním na zločiny komunizmu, dívá se podobně i na zločiny konané jménem islámu. Kolik lidí si vzpomnělo na smutné výročí srpnové okupace komunistickými vojsky v čele s ruskými vojáky? Kolik lidí si vzpomnělo na zavražděné, znásilněné, okradené… na tanky v ulicích a samopaly namířené na občany této země? No a islamisté přece zase bojují proti té ošklivé Americe, takže u jisté části populace budou vždycky vzbuzovat obdiv i přes potoky krve, které za nimi zůstávají. Vždyť co se jen našlo diskutérů, téměř tleskajících dekapitaci spoutaného amerického novináře neohroženým muslimským hrdinou s obličejem statečně schovaným v kukle?
Jen u těch novinářů bych přece jen očekával inteligenci a rozhled.
