Zdálo by se, že provádět zásobování domácnosti je operace jednoduchá ba dokonce banální, vyžadující poměrně krátký časový úsek. Onen časový úsek je, zvláště v případě nakupujících mužů, ovlivněn mírou kamarádství s oním Němcem, jež nám schovává věci. Čím větší kamarád, tím měnší nákup a tím pádem kratší časový úsek k nakupování potřebný. Nicméně ani jedinec, kterého slavný Němec ještě nepoctil svou veselou přítomností, netrávívá mezi regály zbytečně mnoho času. Už proto, že mu nebyl nikým schován papírek se seznamem potřebných věcí.
Myšlení nás pánů tvorstva, je bezelstně přímočaré a tudíž chceme-li koupit chleba, jdeme k regálu s chlebem, během tří vteřin zhodnotíme nabídku, sbalíme šest housek a jdeme dál. Co dál? Mléko? Dobrá tedy - jdeme k regálu s mlékem, opět během pár vteřin vyhodnotíme nabídku a s pomyšlením „svůj k svému“ sáhneme po plnotučném. Zkušeně se vyhneme prostoru zaplněném jedovatými vitamíny ve formě zeleniny a hbitě se přesuneme k chladícím boxům s masem. Chtěli jsme sice původně kotletky, ale protože je zrovna nemají, necháme se zvábit mnohem zdravějším ovarovým kolenem. Náš systematicky pracující a strategicky uvažující mozek nás samozřejmě vede od jedné strany supermarketu na druhou plynulou a zároveň co nejpřímější a nejkratší cestou. Sofistikovaný průchodový plán nám dovolí cestou k pokladnám bez zastavení sáhnout do správné basy pro dvě plzničky. Zaplatíme, tedy máme-li to štěstí že nám zase někdo neschoval peníze, a frčíme domů. To celé nám dle vzdálenosti od bydliště může trvat řekněme slabou půlhodinku.
Nervydrásající katastrofa nastává ve chvíli, kdy se s námi rozhodne zajít na prostý nákup i partnerka. Jí samozřejmě papírek nikdo neschová a pokud náhodou ano, stejně je to naše vina. Nepotkáme-li cestou nějakou její kamarádku, poměrně svižně se v obchodě vmísíme mezi ostatní nakupující. Zde - ve svatostánku blahobytu - komunikace s partnerkou pomalu upadá z důvodu bezbřehého nadšení z barev, tvarů a vůní, jež nekompromisně zachvacují všechny její smysly. Nadšené výkřiky „jé, hele co tu maj!“ se snažíme ignorovat. Je zajímavé, že mnoho žen pojímá nákup nikoliv jako přímočarou cestu k naplnění ledničky, případně jiných zásobáren domova, ale spíše na způsob návštěvy bohatě vybavené knihovny. Začíná to slevovým letáčkem hned za turnikety, ve kterém jsou slevy u všech druhů zboží, které jsme neměli v úmyslu nakoupit. Mužští manažeři obchodů, tímto zrádci mužského pokolení, rafinovaně umisťují barevné, voňavé a jinak lákavé zboží na pulty tak podlým způsobem, že ubohou ženskou mysl zbaví posledních záblesků jasnosti a vtáhnou je tím do nelítostných spárů marketingové chobotnice. Jejich partnery tím ovšem pokaždé připraví o pár procent vlasového porostu a několik miliard mozkových buněk. V horším případě i o některou ze srdečních chlopní. U letáčku ovšem čtenářské nadšení nekončí. Na veškerém zboží je nějaká ta etiketa s popisem či složením. A všechny dychtivě čekají na soustředěné oči nakupujících žen. I stalo se, že po desetiminutovém zkoumání milimetrového textu na jakési krabici mi tato byla předána se slovy „na, přečti mi to prosím, já nemám brýle“. Jal jsem se tedy luštit a recitovat přidělený text. Po odsouhlasení nákupu jsem vybranou krabici vložil do košíku a můj systematický mužský mozek – po odškrtnutí nákupu onoho zboží – mě logicky vedl k další položce na seznamu. Po pár metrech jsem ovšem zjistil, že brázdím prostor mezi regály zcela sám. Vrátil jsem se tedy na místo, kde jsem svou ženu viděl naposledy. Aniž by vůbec zaregistrovala mé zmizení ze scény, pečlivě si – stále ovšem bez brýlí – pročítala naprosto stejnou krabici, jakou jsem už měl v košíku. Podobným způsobem probíhal nákup i u ostatních regálů a už za dvě a půl hodiny chaotického a naprosto nesystematického křižování supermarketem jsme se počali směrovat k pokladnám. Na plzničku samozřejmě ani nedošlo, protože můj mozek, jehož strategie se rozsypala jako domeček karet v průvanu, mezi regály zabloudil a cestu ke kouzelné base nenašel.
