Strach z uprchlíků je normální

Člověk se dnes nad zprávami a děním nejen ve staré dobré Evropě musí, chtě nechtě, čím dál častěji vyděsit.

Na jednu stranu stále brutálnější kriminalita a její nesmyslná beztrestnost. Trest za vraždu, znásilnění, neřku-li násilí na dětech ve formě fešáckého kriminálu hotelového typu s běžným propouštěním v polovině trestu se za skutečný trest nedá považovat. Doživotní zavření vrahounů a przničů dětí, lépe ovšem jejich odstřel, by neměl totiž být pomstou ani trestem, ale ochranou zbytku společnosti, pro kterou je podobný čin nepředstavitelným. Násilník prostě nesmí dostat další šanci ublížit. Aktuální hrozba propuštění vražedkyně, která ubodala studenta, je další z řady podobně neuvěřitelných rozhodnutí soudu. Soudní psycholog (či kdo to byl) prostě prohlásí, že je přesvědčen o tom, že je to vlastně prima děvče, které už to jistě nikdy neudělá a bude žít klidným a spokojeným životem? Vysvětlí to ten člověk i rodičům příští oběti?

Na stranu druhou se tu různí poblouzněnci, populisté a kšeftaři s dotacemi snaží za každou cenu ohrozit a podkopat naši civilizaci a způsob života. Z rostoucí vlny imigrantů, tvořené převážně mladými muži bez větších civilizačních a hygienických návyků, či jakýchkoliv představ o budoucnosti své, případně svých rodin dělají chudáky vyhnané válečnou realitou z jejich zemí. Znám z první ruky příběhy lidí, migrujících třeba i do bývalého Československa ze zemí zmítaných válečnými konflikty v polovině minulého století. Přicházeli sem z důvodu zachování holých životů, nikoliv z nudy a potřeby dobrodružství. Okamžitě se snažili najít práci a bydlení a vůbec co nejdříve zapadnout i přesto, že netušili, jak dlouho zde budou muset zůstat. Nikoho z nich ani ve snu nenapadlo nerespektovat místní zvyklosti a zákony. Nikdo z těchto uprchlíků nepřevracel v ulicích popelnice a nezapaloval auta. A jistě ne jen proto, že tenkrát tu bylo aut podstatně méně než popelnic. O vyhazování domorodců do vzduchu ani nemluvě.

Ani při pečlivém sledování záběrů uprchlíků jsem si nevšiml nějakého většího než malého množství žen a dětí. Jistě, někdo mi určitě zase vmete do tváře, že nám takové záběry žen a dětí média záměrně (asi na příkaz Bilderbergu či CIA) neukazují. Čeho si ale nevšimnout opravdu nelze, jsou ty tisíce usměvavých mužů ve značkových bundách a s mobilními telefony, kterak na útěku před bídou a válkou znečisťují a ničí soukromý i veřejný majetek. Své matky, ženy a děti nechali tito trpící hrdinové doma v oněch válečných oblastech. Většina z nich jsou muslimové, od dětství vychovávaní k neúctě a nenávisti k západní civilizaci a k nerespektování jakýchkoliv jiných než muslimských zvyklostí a zákonů. Tyto lidi nemůžeme posuzovat ani s nimi jednat podle našich měřítek. Nikoliv z nějakého rasizmu, ale prostě z důvodů nekompatibility kulturních a civilizačních návyků. Nikoliv proto, že jsou černí, ale proto, že se středověkou kulturou si nelze porozumět, natož smysluplně spolupracovat. Oni ostatně o nějaký kulturní posun do novověku nestojí, protože je jim dobře a pohodlně v zaprášeném světě náboženské temnoty, ve kterém nemusí nic a nikoho tolerovat a každý problém mohou řešit klackem.

Hlasy multikulturních šílenců ovšem nepřestávají volat po humanitě, toleranci, pomoci v nouzi a nutnosti za každou cenu přijmout co nejvíce chudáčků utečenců. Jejich pokrytectví se ukáže v plném světle ve chvíli, kdy jim nabídnete, aby nějakého toho hodného utečence ubytovali u sebe doma. Copak by se snad partnerky těchto bojovníků za lidská práva (či případné bojovnice za totéž) necítily bezpečně v domácnosti s pěti šesti černými uprchlíky z Afriky? Copak by milovníci multikulturního obohacování nesvěřili své děti několika imigrantům na hlídání, zatímco by se věnovali lidskoprávním demonstracím v ulicích?

Pan Kamberský – novinář – napsal do Lidových novin: „Kdo v debatě ignoruje nevhodná fakta a vystupuje vůči strachu ostatních s pocitem morální nadřazenosti, prospívá pouze prohlubujícímu se neporozumění“.

Kdokoliv se nad přílivem uprchlíků zamýšlí a uvažuje nikoliv v intencích jednoho týdne, ale desetiletí dopředu, bývá obhájci přijímání imigrantů okamžitě označován za fašistu, xenofoba a rasistu, případně samozřejmě za ultrapravicového extremistu a nácka. Zvláště termín „ultrapravicový nácek“ mě vždycky rozesměje. Plivání na kohokoliv s jiným názorem je známou kratochvílí levicových nadšenců, ale tady by si měli uvědomit, že nacionální socializmus (nacisté – náckové) patří do extrémně levé oblasti politického spektra.

Tož nechť si mě někdo nazývá xenofobem s nesmyslným a patologickým strachem ze všeho cizího a neznámého. Přiznávám, mám strach. Strach sice z cizího, ale rozhodně už ne neznámého. Strach o vnuka, který by mohl být jednou podřezán, protože nebude umět z paměti stodvacátýprvní verš z nějakého Koránu. Strach o vnučku, kterou bych nerad viděl jako otrokyni jejího manžela, který ji pustí na ulici jen v burce. Strach o nádherné historické památky, které jaksi nekonvenují islámskému učení a mohli by se jednou poroučet k zemi. Strach o moudré knihy, které by mohly skončit v plamenech jen proto, že necitují svatou knihu. Strach o svobodu slova, rozhodování, víry nebo nevíry.

Strach a opatrnost může být užitečnějším a bezpečnějším přístupem než bezbřehá otevřenost a vstřícnost. Pokud se opatrnost některých z nás ukáže časem jako nesmyslná - hurá, zatleskáme si a všechno bude v pořádku. Nic se vlastně nezmění. Pokud se ale ukáže, že byla chybou bezbřehá otevřenost a důvěra, budou se následky napravovat mnohem hůře a mnohem bolestivěji. Pokud vůbec půjdou napravit. My už máme středověk za sebou, proto nemůžeme a ani asi neumíme proti němu bojovat se zbraní v ruce. Nezbývá tedy než napnout všechny naše technologické a civilizační síly a chránit se tím, že budeme ve vztahu k muslimům a islámu velmi opatrní. My už jsme připravení žít vedle něj v míru, teď ještě aby se i islám stejnou věc naučil dřív, než strhne svět o tisíce let zpět. Rozhodovat se nemůžeme podle právě módní vlny, podle politicky korektní rétoriky vládních činitelů či humanitárních neziskovek ani podle nějakých vznešených ideálů. Musíme se rozhodovat jen a pouze podle toho, co chceme přichystat, případně riskovat pro budoucnost našich dětí a vnoučat. Budeme-li se rozhodovat (a konat) jen podle většinového názoru nějakého našeho sociálního okruhu, módní vlny či tzv. „humanitárních ideálů“, budiž nám ona prázdná makovice na krku uťata právem, neb nebudeme mít na jakoukoliv budoucnost ani jako civilizace ani jako svobodní lidé právo.