Chcete-li si užít spoustu legrace, zajeďte si do Kutné hory. My jsme s přáteli měli namířeno do galerie v Barborské ulici. Ona galerie zve návštěvníky na internetu i u samotného vchodu velikými transparenty na díla Andyho Warhola, Alfonse Muchy a dalších umělců dvacátého století. Tedy hlavně na Warhola jsme se všichni těšili náramně. Samotná galerie vypadá moc pěkně a moderně. I lidé pracující v jejích službách činili na nás dojmem veskrze profesionálním. Uvnitř, pravda, chvilku trvá, než se člověk zorientuje a najde místnost s pokladnou. Už při placení nás mělo napadnout, že bude legrace.
Carlos Sardá
Celá výstava, rozkládající se ve dvou patrech, stojí 120 korun. Samotný Mucha stovku a prohlídka děl Andy Warhola pouhých padesát. Paní pokladní nám mezi řečí nabídla možnost uložení svršků do místní šatny, ale nedbali jsme doporučení a vyrazili do prvního patra plni vzrušeného očekávání uměleckých zážitků. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když dvě přítomné uvaděčky nás hned ve dveřích přísně zastavily řkouce, že v bundách, kabátech ani jiných, evidentně značně nebezpečných svršcích, nás k umění nepustí. Odmítnuty byly i tašky a dokonce kabelky našich žen. S úlevou, že kalhoty a košile si můžeme ponechat, vyrazili jsme směrem k šatně, kde jsme odevzdali všechny přebytečné látkové obaly našich těl a pod přísným pohledem ochranky jsme se přesunuli k "bezpečnostním skříňkám" kvůli odložení veškerých tašek a taštiček, stejně jako kabelek a fotoaparátu. Skřínky měly každá cedulku se jménem - nejspíše místních studentů. Působili sice stejně bezpečně, jako papírová krabice od bot s nápisem NEOTEVÍRAT, ale co by člověk nerisknul, chce-li spatřit na vlastní oči díla umělců Warholovi velikosti.
Když jsme tedy uložili kromě nejdůležitějších svršků vše do skříněk, směli jsme - stále pod přísným dohledem strážců pořádku - opět vystoupat do patra, kde nám usměvavé uvaděčky zručně propiskou přeškrtaly vstupenky. Takže první, co jsme shlédli, byla poměrně dlouhá řada "uměleckých" děl vytvořených ve dvacátém století. Pravda, na několika kouscích jsme téma obrazu, ba i myšlenku autora, celkem snadno rozeznali. Ovšem většina děl, jež bych z pohledu amatéra, nezasaženého snobismem "znalců skutečného umění" nazval patlaninami, evidentně tématem ani myšlenkou obdařena nebyla. Přepůlit plátno jednou rýhou, nebo nanést na plátno mnoho skvrn různých barev a velikostí, přidat několik kruhů a nazvat to Odpolednem, mi opravdu jako umění nepřipadá. Samozřejmě, pokud bych podobné plátno vytvořil já (nejspíše snad v alkoholovém opojení) a odnesl ho do nějaké galerie, v lepším případě bych osazenstvo dobře pobavil, v horším bych byl fyzicky inzultován. V každém případě bych byl i se svým dílem nekompromisně vykázán na chodník s doporučením, více se v okolí galerie nevyskytovat. Ovšem pokud bych byl již zavedeným umělcem nebo bych alespoň byl jako umělec uveden v nějakem seznamu, jistě by mi v mnoha galeriích ruce utrhali, obolus veliký za dílo nabízeli a všelijak devótně se přede mnou klaněli. Tudíž dojem z oněch děl byl takový, že si z nás tito rádobyumělci dělají vlastně legraci. Což o to, legraci mám rád a chápu ji. Tato legrace ale stojí návštěvníky nemalé peníze a autory nejspíš poměrně dobře živí.
Tady jsme se tedy poprvé zasmáli a s rozjařenou duší jsme vylezli do dalšího patra shlédnout očekávaný vrchol výstavy - díla Andyho Warhola. U jeho expozice nás uvítal uvaděč zvící postavy brutálního agenta Mosadu uprostřed akce. Navyklým pohybem nám i on svojí propiskou drsně zakřížkoval vstupenky a pozval nás dál. U prvních dveří nám doporučil odebrat si ze stolu letáček s popisem děl velkého umělce. Poté nás zavedl do temných zákoutí výstavních panelů, pokrytých mnoha řádky textu. Tam nás upozornil, že to nemusíme číst, protože jde o stejný text, jaký je na letáčcích. To nás samozřejmě pobavilo, ale pohled na široká ramena agenta v převlečení za uvaděče nám bránila se rozchechtat na plná ústa. Po několika krocích nás s výrazem posvátného vytržení uvedl do malinkého tmavého prostoru mezi panely. Tam byl jeden obraz velkého mistra, na kterém je dvojí zobrazení Mony Lisy. Přímo proti němu, na druhém konci "komůrky" byl druhý obraz - tentokrát velmi barevné madony s dítětem v náručí. Po jejich shlédnutí jsem se vydal do tmy hledat další díla, ale byl jsem zastaven agentem zabijákem slovy "kampak, kampak... víc toho není". Ono neuvěřitelné sdělení jsem si pro jistotu nechal zopakovat. Bylo tomu opravdu tak. Galerie nabízí DVA obrazy velkého mistra! Teprve nyní jsme pochopili nepoměr v ceně vstupenek! Tady už se naše dobrá nálada změnila v bujaré veselí, které lehce nakazilo i agenta zabijáka, který za námi ještě s úsměvem volal: "co byste chtěli, vždyť jsou to jeho nejvzácnější díla!"
Alfonse Muchu jsme po poznámce uvaděčky při obligátním přeškrtávání vstupenky - "to abyste nám sem nepřišli dvakrát" - přes slzy smíchu už moc neviděli.
Postupně jsme si tedy vyzvedli tašky a kabelky a fotoaparát a bundy a kabáty a s dobrou náladou opustili galerii. Chcete-li si tedy užít spoustu legrace, neváhejte a běžte do Kutné Hory. Tamní smysl pro humor vás jistě nezklame.
