Vzpomínáček - 3. ledna - Jaroslav Hašek

Marcus Tullius Cicero, exkomunikace Martina Luthera, třetí dělení Polska, prohlášení mladočechů, John Ronald Reuel Tolkien, nová česko-německé konference, Jaroslav Hašek, Jiří Wolker, výbuch na dole Nelson III, předehra Karibské krize, začátek "Pražského jara", 3. leden 1969 a 1971 v ČSSR...

Události:

106 př. n. l. – Narodil se Marcus Tullius Cicero, římský řečník, politik a spisovatel († 7. prosince 43 př. n. l.)

1521 – Papež Lev X. vydal bulu, jíž exkomunikoval Martina Luthera z Římskokatolické církve poté, co odmítl odvolat 41 ze svých 95 tezí.

1795 – V Petrohradě uzavřena smlouva mezi Rakouskem a Ruskem o třetím dělení Polska; v r. 1792 nezískalo Rakousko žádné území. Tentokráte rozšířilo svůj územní zábor z prvního dělení Polska (Halič) o území tzv. Západní neboli Nové Haliče včetně Krakova. Tato smlouva byla rozšířena o další dvě smlouvy: rakousko-pruskou a prusko-ruskou z 24. října t. r.

1890 – Sbor důvěrníků mladočeské strany vydal prohlášení, v němž neskrýval údiv nad tím, že nebyli zástupci této strany přizváni na vídeňské porady o řešení národnostní otázky.

1892 – Narodil se John Ronald Reuel Tolkien, anglický spisovatel, lingvista a tvůrce fiktivního světa Středozemě († 2. září 1973)

1903 – Na pozvání předsedy vlády Koerbera byly zahájeny ve Vídni nové česko-německé konference o jazykových otázkách za účasti čtyřiceti jednajících; konference se již 20. ledna rozpadly, aniž dosáhly jakéhokoliv pozitivního výsledku.

Na brněnskou techniku (zprvu jako asistent profesora Musila) nastoupil rakouský inženýr a světově známý vynálezce jednoho ze základních druhů turbin - Viktor Kaplan, který tu pak působil od roku 1913 jako profesor.

1923 – Zemřel Jaroslav Hašek, český spisovatel (* 30. dubna 1883)

Jaroslav Hašek (30. dubna 1883, Praha – 3. ledna 1923, Lipnice nad Sázavou) byl český spisovatel, publicista a novinář.

Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii.

Stal se zaměstnancem banky Slavia. V této době se seznámil s českými anarchisty.

Začal vést bohémský a tulácký život (prošel pěšky mj. Slovensko, Halič, Uhry).

V této době se začal živit pouze literaturou a novinařinou a také začal mít problémy s alkoholem, které se postupem času zvětšovaly.

Seznámil se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se později oženil.

V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost.

Roku 1908 redigoval Ženský obzor, od 1910 Svět zvířat, od 1911 přispíval do Českého slova, dále pak do Čechoslovanu, Pochodně, Humoristických listů.

V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.

V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do československých legií, publikoval v časopise Čechoslovan.

Přes Jugoslávii se dostal do Ruska, kde roku 1918 v Moskvě vstoupil do české sociálně demokratické strany (bolševiků). V roce 1918 vstoupil do Rudé armády, byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil, na základě jeho díla lze říci, že k anarchii měl rozhodně blíže. V Rusku se znovu oženil (po návratu do Čech nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé smlouvy).

V prosinci 1920 se vrátil do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj.

Znechucen politickým vývojem odešel do Lipnice nad Sázavou, kde později zemřel.

V české a slovenské veřejnosti je Jaroslav Hašek zafixovaný jako bohém. Možná dokonce jako prototyp bohéma začátku dvacátého století. Ve skutečnosti jde z velké části o legendu a možná dokonce o vlastní Haškovu sebestylizaci. Jako autor byl Hašek velmi produktivní, což přece jen vyžaduje přiměřenou vnitřní disciplínu. Z jeho děl je také cítit, že měl rozsáhlé (možná trochu nesystematické) humanitní vzdělání.

Nejzajímavější je sledovat Haškovo působení v Rusku v letech 1916–1920. Zde nikdy nebyl a dodnes není vnímán jako bohém a pouhý humoristický spisovatel. Naopak, jako velmi zodpovědný bolševický armádní funkcionář a vážený intelektuál. V letech 1916–1918 v Kyjevě pracoval v legionářských časopisech, později přeběhl k bolševikům. Roku 1918 se vyznamenal jako odvážný velitel oddílu československých rudoarmějců při obraně Samary. Po pádu Samary se několik měsíců skrýval na území kontrolovaném bílými vojsky.

Na konci roku 1918 působil jako velitel oddílu Čuvašů v Rudé armádě a jako zástupce vojenského velitele bugulmského okresu. Podle všeho se choval dosti brutálně a nařídil značný počet poprav. Jako komisař sloužil v politickém oddělení Tuchačevského 5. armády Východního frontu a potom na Sibiři, kde vydával několik časopisů. Jedním z nich byl také první časopis v burjatštině „Jur“ (úsvit), takže pro sibiřské Burjaty je Hašek jedním z „otců národa“, protože pro ně vymyslel abecedu (upravenou cyrilici) a tak vlastně „založil jejich moderní literaturu“.

Roku 1920 byl v Irkutsku, kde působil jako člen městského sovětu, zraněn při vražedném útoku. V témže roce pravděpodobně podnikl v sovětských službách záhadnou misi do Mongolska.

Je možné, že ve specifických revolučních ruských podmínkách dostal Hašek možnost uplatnit ty stránky svého charakteru, které se nemohly projevit ve stabilizovaných a v podstatě maloměstských českých poměrech. Důležité také určitě bylo, že Hašek dostal jako stranický úkol zákaz pití alkoholu. Do Československa byl v podstatě vyslán s cílem organizovat komunistické hnutí, což také podporuje tezi, že v sovětském Rusku musel být vnímán jako zodpovědný člověk a schopný organizátor.

1924 – Zemřel Jiří Wolker, český básník (* 29. března 1900)

1934 – Na hnědouhelném dole Nelson III. v Oseku u Duchcova došlo k výbuchu a následnému požáru, který si vyžádal 142 obětí; jako důsledek byl přijat tzv. Lex Nelson, který zřizoval Státní báňskou inspekci.

1961 – Došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Kubou a USA. Diplomatická roztržka vyústila nakonec v Karibskou krizi.

1968 – Plenární zasedání ÚV KSČ rozhodlo o rozdělení nejvyšších funkcí; většina členů pléna stála proti Novotnému. Po řadě návrhů na funkci prvního tajemníka (J. Smrkovský, O. Šik, B. Laštovička, J. Lenárt) přednesl O. Černík návrh na obsazení funkce A. Dubčekem, který byl akceptován. Skončila zhruba desetiletá éra A. Novotného. Začalo "Pražské jaro" - krátké období rozkvětu československého demokratického socialismu.

1969 – Na předsednictvu ÚV KSČ byly mj. projednány otázky stranického a státního řízení tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředků

Pokračovatelem Úřadu pro tisk a informace se stal Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI), který vydával závazné pokyny pro všechny pracovníky, kteří schvalovali mediální obsahy pořadů, zařazovaných do výroby a vysílání.

Jeden z prvních pokynů zněl: sdělovací prostředky mají vytvářet co nejširší prostor pro stanoviska a myšlenky z listopadového pléna ÚV KSČ a z programových prohlášení vlády.

Při ČÚTI začal působit odbor, který se zabýval monitorováním a následnou kontrolou odvysílaných programů v rozhlase a televizi, analyzoval je z hlediska obsahové nezávadnosti.

Další pokyn se týkal všech redakcí, aby nerozvíjely kampaně proti vedoucím představitelům strany a státu, netiskly skandalizující články a karikatury zaměřené proti nim.

Všem občanům republiky bylo určeno prohlášení „Naše země potřebuje klid a činorodou práci!“, projednané předsednictvem ÚV KSČ.

V Rudém právu ostře kritizoval vládu NSR ve svém článku ministr M. Dzúr za její postoj k mnichovské dohodě z roku 1938 a k existenci NDR. Uvedl, že pro Československo „je soustředěno nebezpečí na jeho západní hranici s oním Německem, s nímž naše národy ve svých dějinách měly pouze neblahé zkušenosti“.

1971 – Německý týdeník Der Spiegel uveřejnil v článku „Pozvali jsme Rusy“ uveřejnil jména údajných signatářů tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968: Jan Piller, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Vasil Biĺak, Antonín Kapek, Alois Indra, Václav David, Karel Mestek, Josef Plojhar, Bohuslav Laštovička, Otakar Rytíř, Miroslav Mamula, Jiří Hendrych, Pavel Auersperg, Jaroslav Havelka, František Havlíček, Jan Němec, Rudolf Horčic, Miroslav Sulek, Karel Hoffmann, Oldřich Pavlovský, Viliam Šalgovič, Bohuš Chňoupek, Vilém Nový a Jaromír Hrbek.

Ke skutečnému odtajnění inkriminovaných „zvacích dopisů“ došlo až v roce 1992, kdy sovětský představitel Boris Jelcin na několikerý dotaz prezidenta Václava Havla reagoval prohlášením, že se dopis v moskevském archivu skutečně nachází. 19. července 1992 se na Pražský hrad dostavil osobní Jelcinův posel Alexander Popov a Havlovi předal zapečetěnou obálku. Prezident V. Havel toho dne na tiskové konferenci informoval o jejím obsahu. Byly v ní dva dokumenty. Prvním z nich byl tzv. "zvací dopis", v němž se v srpnu obrátili na L. I. Brežněva vlastnoručně podepsaní Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biĺak. Druhým byl dopis, kterým se A. Kapek obracel se žádostí o pomoc sám za sebe.

K tomu V. Havel dodal, že od Jelcina obdržel ještě zápis z porady pěti nejvyšších komunistických představitelů pěti zemi - okupantů Československa, která se konala 18. srpna v Moskvě. Brežněv tehdy navrhl použit zmíněné dopisy k oficiálnímu zdůvodněni následné intervence. Signatáři v nich mj. žádali - z obavy před tehdejší situací v Československu - o maximální utajení. Boris Jelcin k tomu uvedl, že tyto dokumenty byly v zapečetěné obálce označené textem "Nikdy neotvírat".

V každém případě podle tehdejších zákonů byly dopisy vlastizradou. Podepsaní za ni nikdy nebyli odsouzeni. A. Indra (*1921), tehdejší ministr dopravy a člen ÚV KSČ, v roce 1971 se stal předsedou Federálního shromáždění - zemřel roku 1990. D. Kolder (*1925), tehdejší člen ÚV KSČ, v roce 1969 se stal předsedou Výboru lidové kontroly - zemřel roku 1972. O. Švestka (*1922), tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ, byl v prvních dnech okupace odvolán z funkce šéfredaktora Rudého práva, stal se však zakrátko šéfredaktorem nově založeného stranického týdeníku Tribuna; zemřel roku 1983. A. Kapek (*1922), tehdejší člen ÚV KSČ, se významně podílel na podobě normalizace. V roce 1990 spáchal sebevraždu. Jedině V. Biľak (*1917), tehdejší člen předsednictva ÚV KSČ, stále ještě žije v Bratislavě. Byl po celou dobu normalizace tajemníkem ÚV KSČ s rozhodujícím vlivem v zahraniční politice a v ideologické sféře.

2012 – Zemřel Josef Škvorecký, český spisovatel-prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zakladatel exilového nakladatelství '68 Publishers v Torontu.

Svátky:

Svátek mají Radmila a Jenovéfa.

V občanském kalendáři má dnes svátek Radmila či Radomila. Toto jméno je ženským protějškem staročeského mužského jména Radomil. Je slovanského původu, znamená "rozradostňující a milá". Někteří badatelé se domnívají, že obdobou Radomily je latinské jméno Gaudencia, jež pochází z latinského slovesa gaudere, "radovat se". O svaté Radmile je známo velice málo. Jedna je sice uvedena v seznamu římských mučedníků, ale doba její popravy ani další životní osudy nejsou známy.

V církevním kalendáři má dnes svátek řeholnice a patronka města Paříže - Jenovéfa. Toto jméno je patrně starogermánského či keltského původu a může znamenat "matka rodu" či "tkadlena", v keltském případě také "dcera nebes". U nás je toto jméno běžné především na Moravě.

Jenovéfa se narodila kolem roku 422 v Nanterre (Francie). Po neradostném dětství, kdy jí zemřeli oba rodiče, se odstěhovala do francouzské metropole. Tragické zážitky ji přivedly k duchovní cestě. Zasvětila život modlitbám a touze konat dobročinné skutky. A brzy k tomu měla velkou příležitost. Roku 451 přitáhly k Paříži divoké hordy Hunů se svým velitelem Attilou. Pařížané prchali v bezhlavé hrůze, když se uprostřed zmatku ujala rázného velení právě Jenovéfa. Podařilo se jí nemožné - Paříž uklidnila a sjednotila. Podle staré legendy strašlivé vojsko náhle od svého úmyslu dobýt město upustilo a táhlo dále na Orleans. Stalo se tak prý díky modlitbám a odvaze mladé dívky, kterou do té doby považovali lidé za bláznivou a pokryteckou. Nyní ji začali ctít...

Francie má zřejmě na statečné mladé dívky štěstí. Vzpomeňme jenom na Janu z Arku, která velela obranným bojům a celé armádě o tisíc let později. A Jenovéfa měla svou sílu prokázat ještě jednou. Vojsku, jež stanulo před Paříží tentokrát, velel franský král Childerich. I nyní se Jenovéfa zachovala lépe než mnozí zralí mužové. Odjela do Pres-sur-Aube, aby odtud se svými pomocníky přivezla po Seině do hladovějící Paříže tolik potřebné obilí. Později, již v dobách mírových, založila nedaleko Paříže kostelík sv. Diviše, který poté obklopily budovy kláštera Saint-Denis, dnes světově proslulé památky.

Když Jenovéfa 3. ledna roku 502 zemřela, nechal nad jejím hrobem král Chlodvík I. postavit kostel. Méně úcty k této nevšední ženě projevili pařížští revolucionáři z konce 18. století - roku 1791 kostel znesvětili a přeměnili jej na revoluční Pantheon. Lépe se nevedlo ani ostatkům sv. Jenovéfy, které zmizely ve víru revolučního běsnění. Vždy se však našli lidé, kteří památku své patronky zachovávali. Když roku 1803 původní kostel zcela zanikl, přenesl se kult sv. Jenovéfy do nedalekého kostela St-Etienne-du-Mont, který stojí několik metrů od Pantheonu. Dnes zde může návštěvník spatřit zbytky původního sarkofágu a projevit svou úctu k této světici. Jenovéfa zůstala i přes ono revoluční intermezzo jednou z nejoblíbenějších francouzských světic. Vedle patronace Paříže ochraňovala i ženy, pastýře, vinaře a kloboučníky. Pomáhala také při nebezpečí válečného konfliktu a její přímluva byla prý velice platná, když hrozilo nebezpečí sucha, moru a zákeřných nemocí.

Každý, kdo dnes přijede do Paříže, může sv. Jenovéfu spatřit v jejím původním kostele, dnes Pantheonu. Najdeme ji zde na freskách Puvise de Chavannes. Nádherná socha stojí také ve světoznámém chrámu Notre-Dame.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze