Jé, ty jsi ještě blbější...

Znáte to, jsou takové zapeklité situace, taková drobná nedorozumění, kdy v dobré víře něco plácnete, a pak jste za blbce.  

Kdysi dávno, za devatero horami a devatero lesy, devatero řekami a devatero moři bylo nebylo. Kecám, nebylo to tak daleko, jen v Mladé Boleslavi, ale bylo to dóst dávno. Přesněji řečeno na jaře roku 1980.

Byl jsem studentík třetího ročníku průmyslovky, studoval a bydlel jsem v Praze a k rodičům jsem se vracel jen na víkendy. Byl jsem devatenáctiletý blbý frajírek, kterého zajímaly jen kytara a holky. Nebo obráceně? Asi ano.

A propos, zapomněl jsem na důležitou poznámku, v té době jsem měl maličkého, o osmnáct let mladšího brášku Honzíka, kterému bylo asi půl roku, a chodil jsem s nádhernou blondýnkou, která se jmenovala Evička.

Uff, zase jsem se zakecal. Takže k věci.

Bylo krásné jarní počasí a vyrazili jsme s Evičkou a s bráchou v kočárku na procházku v lesoparku Štěpánka.

Co čert nechtěl, potkali jsme tlupu kamarádů, stejně mladých (a stejně blbých) jako jsem byl tenkrát já. Viděli v duchu obrázek šťastné rodinky, začali se plácat do stehen a hulákat: 

„Jé, ty jsi blbej!“

Mě v ten okamžik nenapadlo nic lepšího, než bezelstně zablekotat:

„To není moje!“

Co jiného ta banda mohla odpovědět než:

„Jé, ty jsi ještě blbější!“