Vzpomínáček - 28. prosince - Eugen Jegorov a Vladimír Dvořák

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 28. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Westminsterské opatství, Karel s Janem Lucemburským na třetím křížovém tažení, Galileo Galilei a planeta Neptun, patent o mincovní kaládě (státním bankrotu), Karel Sabina, bratři Lumiérové a první veřejné promítání filmu, Sergej Jesenin, Maurice Ravel, demise Černíkovy vlády, Linus Torvalds, čestné občanství města Plzně sovětským generálům za internacionální pomoc v roce 1968, Alexandr Rou, Alexander Dubček předsedou FS, Eugen Jegorov, Vladimír Dvořák..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1065 – Bylo vysvěceno Westminsterské opatství, postavené Eduardem III. Vyznavačem, v Londýně.

1344 – Karel s otcem Janem odjeli na třetí křížové tažení do Litvy a Pruska; tak jako dvakrát předtím nepřineslo valný úspěch.

1611 – Galileo Galilei se stal prvním, kdo pozoroval planetu Neptun, ačkoliv ji považoval za hvězdu.

1623 – Vydán patent o mincovní kaládě (státním bankrotu); cesta k finančnímu zhroucení nastala po uzavření smlouvy o mincovním konsorciu (18. ledna 1622).

Tehdy se členové konsorcia (zejména Valdštejn) obohacovali tím, že za "dlouhou minci" nakupovali konfiskované statky a platili jí dluhy. A protože kvalitní měna skončila v kapsách spekulantů, musel stát vyhlásit bankrot (hodnota mince snížena na 12,5 % nominální hodnoty).

1811 – Narodil se Karel Sabina, český spisovatel a novinář († 8. listopad 1877)

1895 – Bratři Lumiérové uskutečnili první veřejné promítání filmu.

1925 – Zemřel Sergej Alexandrovič Jesenin, ruský spisovatel (* 3. říjen 1895)

1937 – Zemřel Maurice Ravel, francouzský hudební skladatel (* 7. března 1875)

1968 – V souvislosti se zahájením platnosti zákona o čs. federaci od 1. 1. 1969 odstoupila čs. vláda v čele s O. Černíkem. Demisi přijal prezident republiky 29. 12.

1969 – Narodil se Linus Torvalds, finský programátor, původní tvůrce jádra Linuxu

1970 – Ministerstvo kultury a Český ÚV Socialistického svazu mládeže podepsaly tříletou dohodu o vzájemné spolupráci při rozvoji kulturního a společenského života a ideové výchovy mládeže a dětí.

Týž den podepsal ÚV Českého výboru tělesné výchovy podobnou dohodu o spolupráci v oblasti tělesné výchovy.

Sovětští generálové K. G. Kožanov a M. F. Korotějev obdrželi čestné občanství města Plzně jako ocenění „za internacionální pomoc v roce 1968“.

Rudé právo otisklo článek marxistického filozofa Ladislava Hrzala (narozeného 1923) „Antisovětismus – základ antikomunismu“.

1973 – Zemřel Alexandr Rou, ruský režisér (* 8. března 1906)

Narodil se 11. 12. 1906 v Moskvě (podle jiných zdrojů v Sergijevském Posadu), jeho otec Arthur Rowe byl původem irský inženýr, který pracoval v Rusku. Alexandr byl od r. 1921 činný v moskevském divadle „Sinjaja bluza“, r. 1930 ukončil vzdělání na filmové škole B. Čajkovského v letech 1931-34 ještě studoval na divadelní škole M. Jermolovové.

Ve filmové tvorbě začal působit jako asistent režie u Jakova Protasanova ve filmu „Marionetky“ (1934), o něco později sám natočil první pohádku „Vasilisa Prekrasnaja“ (1939). Vynikl zejména jako autor pohádkových a dobrodružných filmů, z nichž mnohé jsou u nás dobře známé: „Novyje pochožděnija Kota v sapochach“ (Kocour v botách, 1958), „Večera na chutore bliz Diakaňki“ (Večery na samotě poblíž děkanky, 1961), „Království křivých zrcadel“ (1963), „Mrazík“ (1964), „Ohněm , vodou a trubkami“ (1968), „Krásná Varvara“ (1969), „Zlaté parohy“ (1972). Naspal mimo jiné též scénář k dobrodružnému muzikálu Gennadije Vasiljeva „Finist, jasný sokol“ (1975).

Alexandr Rou zemřel 28. 12. 1973 v Moskvě. Spolu s Alexandrem Ptuškem je nejvýznamnějším sovětským (ruským) režisérem filmových pohádek, u nás navždy zapsaným klasickým dílem „Mrazík“.

1989 – Federální shromáždění zvolilo za svého nového předsedu A. Dubčeka; došlo také k výměně některých dalších poslaneckých míst, kde se objevili poslanci navržení za OF.

1992 – Zemřel Eugen Jegorov, český herec (* 9. října 1937)

Eugen Jegorov (psal se též jako Evžen Jegorov) se narodil 9. října 1937 v Praze.

Měl ruské předky (dědeček carský důstojník) a už od dětství projevoval hudební sklony (hrál na kytaru, klavír, saxofon a klarinet).

Na pražské Státní konzervatoři vystudoval roku 1958 hru na klarinet. Neúspěšně se pokoušel dostat na DAMU.

Jako klarinetista a saxofonista působil v kvintetu Divadla Rokoko (1958 – 1964) a jako saxofonista v orchestru Ferdinanda Havlíka v divadle Semafor (1964 – 1992), kde zůstal až do své smrti.

V Semaforu se v pozdějších létech uplatnil také v malých kreacích.

Jegorov byl nejenom muzikantem, ale také hercem malých semaforských roliček.

Jeho vytáhlá vyzáblá postava, dlouhé prsty, podlouhlá hlava, vysoké čelo, zasněné oči a před pleší ustupující vlasy se lépe přesně ujali v komickém repertoáru, kde vynikl také jeho výrazný hlas.

Jako epizodkář se uplatnil třeba v semaforských hrách „Benefice“ (hrobník a žalářník), „Tak co, pane barone“ (pan baron), „Básníci a sedláci“, „Poslední štace“, „Čarodějky“, „Kytice“, „Člověk z půdy“, „Na poříčí dítě křičí“, „Kdyby 1000 klarinetů“, „Nevesta predaná Kubovi“ či „Nižní Novgorod“. Byl též známým recesistou. Skvěle vyhovoval v představách malých lidiček (jako byly postavičky ve VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ a „HOMOLKA“), jež vytvářel v přirozeností sobě vlastní:

„… Mám toho moc, pane doktore! Hodně nebožtíků, málo kameníků…“

„… A na to si musím dát ještě jedno pivčo… No jistě, já jak nemám pivo, sem strašně zlej… Ty mě bez piva neznáš...“

Ve filmu začínal jako člen komparsního rejstříku, později hrál malé a střední roličky v několika desítkách snímků (dokonce v letech 1971 a 1979 se představil i v pěti filmech). Do poloviny 70. let se představil jako vězeň s klarinetem (PŘEŽIL JSEM SVOU SMRT), pištec (ZLATÉ KAPRADÍ), voják saxofonista (KDYBY TISÍC KLARINETŮ), hudebník (MUČEDNÍCI LÁSKY), řidič (DÁMA NA KOLEJÍCH), detektiv (KDYŽ MÁ SVÁTEK DOMINIKA), řidič (UČITEL A PŘÍTEL ZŮSTAL VEŘEJNOSTI NEZNÁM), posel (ZLOČIN V ŠANTÁNU), truhlář (ŠEST ČERNÝCH DÍVEK ANEB PROČ ZMIZEL ZAJÍC?), kladenský brigádník – saxofonista (SKŘIVÁNCI NA NITI), pekař Tomáš (SVATBY PANA VOKA), automobilista (LUCIE A ZÁZRAKY), chiromant (NEVĚSTA), lodník (DOBRODRUŽSTVÍ NA LABI), rekreant Novák (HOMOLKA A TOBOLKA), zbrojnoš (NOC NA KARLŠTEJNĚ), zedník (HVĚZDA PADÁ VZHŮRU), nájemník (MOTIV PRO VRAŽDU), Dr. Hlaváček (ZRCADLO PRO KRISTÝNU) atd.

Do své smrti se stal členem hereckého ansáblu filmů NA SAMOTĚ U LESA (hajný), DŮM NA POŘÍČÍ (architekt), ODDECHOVÝ ČAS (Hrůza), MODRÁ PLANETA (muž), PÁTEK NENÍ SVÁTEK (pán),KAM NIKDO NESMÍ (docent), CAUSA KRÁLÍK (Dušek), V HLAVNÍ ROLI OLDŘICH NOVÝ (sebe), ÚTĚKY DOMŮ (muž ve vlaku), SIGNUM LAUDIS (voják), BLÁZNI, VODNÍCI A PODVODNÍCI (Vanýsek), DÍVKA S MUŠLÍ (Šimák), ŘETĚZ (Mikeš), ÚNOS MORAVANKY (pan Trefilák), MATĚJI, PROČ TĚ HOLKY NECHTĚJÍ? (Cupal), SLAVNOSTI SNĚŽENEK (drogista), POHÁDKA O PUTOVÁNÍ (strážný), CESTA KOLEM MÉ HLAVY (správce psychiatrického sanatoria Vencl), VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ (starý hrobník Fanouš Brož), FEŠÁK HUBERT (hudebník), HAVÁRIE (kapelník), KRAJINA S NÁBYTKEM (otec Klouček), CESTA NA JIHOZÁPAD (pán), KŘÍŽOVÁ VAZBA (Brožek), NEMOCNÝ BILÝ SLON (muž), O ZAPOMĚTLIVÉM ČERNOKNĚŽNÍKOVI (herec), KONEC STARÝCH ČASŮ (host na honu a hostině) a další.

Spolupracoval s rozhlasem („Dr. Johan Faust, Praha II., Karlovo náměstí 40“, „Poslední štace“ apod.), televizními inscenacemi (př. HROZNÉ DĚTI, CO TAKHLE SVATBA, PRINCI?, ZÁHADA ZLATÉHO SERVISU, OSLOVSKÁ LÉTA, KLAUNI A VLASTENCI, DIGITÁLNÍ ČAS, OSVĚTOVÁ PŘEDNÁŠKA V SUCHÉ VRBICI aj.) a seriály (např. BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI, ARABELA, LUCIE, POSTRACH ULICE, NÁVŠTĚVNÍCI, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, HŘÍCHY PRO PÁTERA KNOXE a SPRÁVNÁ ŠESTKA). Rovněž se věnoval malířské činnosti a jeden čas měl velké problémy s alkoholem. Hudebník a svérázný herec malých rolí Eugen – Evžen – Jegorov zemřel v autě na infarkt 28. prosince 1992 v Praze ve věku pouhých padesáti pěti let.

1999 – Zemřel Vladimír Dvořák, český textař, konferenciér, scénárista a herec (* 14.května 1925)

Vladimír Dvořák se narodil 14.května 1925 v Písku. Tento charismatický textař, konferenciér, scénárista i příležitostný herec byl příkladem dobře vychovaného bohéma. S klasickým vzděláním se dostal nejprve na Fakultu žurnalistiky Vysoké školy politické a sociální, kde nebyl spokojen s mnohým a proto již po prvním ukončeném roce odešel na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pokouší studovat sociologii a estetiku. Ani tam však příliš dlouho nesetrvá a ukončuje studium po uzavřeném druhém ročníku.

Jak sám později přiznal ve své autobiografii, "když to tak vezmete, mám vlastně ukončené bakalářské studium, tak co.!" Promluvila tolik pozitivistická nátura Vladimírova.

Ve svém životě se s pravidly nikdy příliš nemazlil a dělal si vše tak, jak potřeboval on a ne druzí. V jeho kariéře populárního baviče však není zmínky třeba o jeho bývalé novinářské profesi v Mladé frontě či coby redaktor Československého rozhlasu a uvaděč vlastního hudebního pořadu. Do roku 1951 se věnuje studované profesi, ještě téhož roku "odchází" z rozhlasu a coby estrádní konferenciér působí v nár. podniku Čsl. cirkusy, varieté a lunaparky. Pak však přichází herecká část jeho života v Divadle estrády a satiry, nejen, že zakusí prkna, co znamenají svět, ale je několika režiséry uveden do vedlejších rolí filmových NÁVŠTĚVA Z OBLAK, slavná HUDBA Z MARSU a ZAOSTŘIT, PROSÍM!. Vladimír tak zakouší i slastný pocit herce před kamerou vedle takových kolegů jako např. Dana Medřická, Jaroslav Marvan, Josef Kemr či velký Jan Pivec.

V roce 1956 odchází z Divadla satiry a je zaměstnán coby zaměstnanec-scénárista tvorby zábavních pořadů v Čsl. televizi. Na konci tohoto roku vystupuje poprvé s Jiřinou Bohdalovou, pozdější svou znamenitou kolegyní a spolutvůrkyní "chytré zábavy", v televizi. V dalších letech si projde dvěma hlavními rolemi v krátkých "poučných" filmech POSTAVY MIMO HRU a POTÍŽE S KULTUROU pod režijní taktovkou Petra Schulhoffa, sám si připisuje něco málo do textů, jako to bude dělat do konce života. Prochází ještě několika málo snímky z nich snad můžeme jmenovat milou nezapomenutelnou komedii AŽ PŘIJDE KOCOUR. Tento film z roku 1963 je pro Vladimíra i de-facto posledním, poněvadž před kamerou se bude objevovat jen výjimečně v tv seriálech a hlavně v celospolečenských estrádách v pozdních osmdesátých letech.

Do té doby se celých dvacet let věnuje bezvýhradně jen televizní zábavě stran scénářů a pořadových korekcí. Žije spokojeně se svou ženou, které rád a dobře vyvařuje a stýká se se spoustou svých uměleckých kolegů. Přitom píše líbezné texty ke slavným hitům Píseň pro Kristýnku či Je po dešti. Na sklonku šedesátých let se dostává do hlavní dramaturgie Čsl. televize. A od roku 1976-1989 působí coby vysněný šéfredaktor Hl. redakce zábavních pořadů Čsl.televize. Zde se plně seberealizuje a nachází v tomto naprosté autorské naplnění. Často se však musí potýkat s nepřízní doby a své texty ke krásnému odlehčenému zábavnímu pořadu Televarieté s Jiřinkou nelibě předkládá ke schválení "vyšším" místům.

Díky svým nesmrtelným výrokům v tehdy kultovním pořadu Čsl.televize a krásným textům ke známým hitům Karla Gotta, Karla Hály či Judity Čeřovské a zvlášť pro svou nádherně pravdivou povahu je navždy v srdcích všech dobrých a spravedlivých lidí. Jen škoda, že zdravotní komplikace ke konci roku 1999 nám milého a nepřekonatelného Vladimíra Dvořáka vzaly nenávratně.

Svátky:

Svátek mají Bohumila, Mláďátka betlémská a Kašpar (z Bufala).

Dnes má v občanském kalendáři svátek Bohumila, ženský protějšek stejného mužského jména. Dalo by se říci, že toto slovanské jméno odpovídá významem řeckému Theofilovi, přičemž základem jména jsou slova theós - "bůh" a filos - "milý". Stejný význam má také Amadeus, který rovněž "Boha miluje".

Den Mláďátek betlémských, který je dnes připomenut v církevním kalendáři, připomíná Héródovo vraždění chlapců ve věku do dvou let. V lidové tradici je tento den pokládán za nejnešťastnější v celém roce, kdy se nemá začínat žádné dílo. Tento svátek se zřejmě vyvinul na Západě a poprvé jej připomíná kalendář severoafrického města Kartága již roku 505. Ovšem četní církevní otcové velebili mučednictví těchto nešťastných dětí daleko dříve. Datum svátku zřejmě ovlivnila souvislost s vánočními událostmi.

V římském kalendáři je dnes také připomenut Kašpar z Bufala. Na svět přišel 6. ledna roku 1786 v římském paláci, ale v bytě pro služebnictvo. Jeho otec byl totiž kuchařem u knížete Altieriho. Kašpar byl od dětství velmi nemocný, a tak namísto skotačení s ostatními vysedával raději v přítmí římských kostelů a rozmlouval s obrazy zdejších světců. Po skončení školy začal mladík navštěvovat římskou kolej, aby se připravil na vytoužené povolání. Chtěl se stát misionářem. Jeho vzorem se stali dva jezuité, František Xaverský a Alois Gonzaga. Kvůli posledně jmenovanému začali Kašparovi přezdívat "malý Alois".

Když přijal nižší svěcení, začíná kázat ve farních kostelech a na náměstích. Jeho vystoupení se stávají stále populárnějšími. Jeho kázání prý byla naplněna zvláštním ohněm, kterému nikdo nedokázal odolat. Největší oblibu si Kašpar získává u chudých Římanů, kterým mluví ze srdce, poněvadž jeho prostá slova jsou všem srozumitelná. V roce 1808 je Kašpar vysvěcen na kněze. V té době město Řím obsazuje Napoleon a jeho francouzská armáda. Císař vyhání papeže a všichni kněží mu musejí složit přísahu věrnosti a svrchovanosti. Na takové požadavky Kašpar odpovídá jednoznačně: "Nemohu, nechci, nesmím." Po této odpovědi prožívá čerstvý kněz plné čtyři roky ve francouzských vězeních v Bologni, Imole a na Korsice. Teprve rok 1814 znamená osvobození od Napoleona a Kašparovo propuštění z vězení. Na svobodu se vrací jako vnitřně vyrovnaný a zralý člověk, chce se vydat po stopách Františka Xaverského. Avšak papež Pius VII. jej nenechává odejít: chce, aby Kašpar svou misijní činnost rozvinul přímo v Itálii. Mladý kněz se tomuto přání podvoluje.

K podpoře své činnosti zakládá v roce 1815 Řád misionářů Drahocenné Krve. Drahocennou krví se myslela krev Kristova. Úkoly tohoto společenství spočívají i dnes v oblasti lidových misií, duchovní péče, gymnaziálního vyučování a exercií. Misionáři tohoto řádu spolupůsobili rozhodujícím způsobem na obnově náboženského života v Itálii. V roce 1837 zakládá Kašpar ještě ženskou odnož tohoto společenství. Neúnavný misionář umírá 28. prosince roku 1837, jeho ostatky jsou uloženy v kostele P. Marie v Triviu (Řím).

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze