Vzpomínáček - 21. prosince - Josef Bek, Věry Vlčková a Galatíková

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 21. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Svatý Tomáš, Giovanni Boccaccio, dohoda čtrnácti měst táborských, Prokop Diviš, premiéra Fidlovačky, Zdeněk Fibich, prosincová ústava, uvítání T. G. Masaryka, Josef Bek, Arnošt Lustig, Sněhurka a sedm trpaslíků, Jane Fonda, Frank Zappa, Francis Scott Fitzgerald, George S. Patton, Lion Feuchtwanger, Let Pan Am 103 a Lockerbie, Věra Vlčková, Schengenský prostor, Věra Galatíková, konec Mayského kalendáře..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

72 – Zemřel Svatý Tomáš, jeden z 12 Ježíšových apoštolů

1375 – Zemřel Giovanni Boccaccio, italský spisovatel (* 16. červenec 1313)

1434 – Na sněmu táborského a sirotčího bratrstva v Táboře uzavřelo čtrnáct táborských měst dohodu "o jednotě v boji za společné zájmy a za všechny čtyři artikuly", nejen tedy za kalich (s tím se spokojila "lipanská koalice").

Uvnitř svazu existovaly však rozličné názory na taktiku a volbu prostředků; mluvčím svazu se stal Jan Roháč z Dubé.

1765 – Zemřel Prokop Diviš, český přírodovědec (* 21. srpen 1696)

1834 – Ve Stavovském divadle v Praze byla uvedena premiéra Tylovy "první národní frašky se zpěvem" Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka; poprvé v ní zazněla lyrická píseň slepého houslisty Mareše v podání operního pěvce K. Strakatého Kde domov můj, jejíž nápěv složil F. Škroup. V témže roce se objevila "slovanská marseillaisa" Hej, Slované, jejíž původní text složil S. Tomášik na oblíbený a rozšířený tehdy nápěv polské revoluční písně.

1850 – Narodil se Zdeněk Fibich, český hudební skladatel († 15. října 1900)

1867 – Přijato šest ústavních zákonů, jež tvořily vlastní komplex tzv. prosincové ústavy;

byly to zákony č. 141-146 Říšského zákoníku:

1. zákon o říšském zastupitelstvu (ponechával v platnosti kuriový systém včetně způsobu volby říšské rady prostřednictvím zemských sněmů, říšská rada se měnila ve skutečný parlament);
2. zákon o všeobecných občanských právech (zaručoval svobodu vyznání, osobní, stěhování, zaměstnání, rovnost všech občanů před zákonem apod.);
3. zákon o zřízení říšského soudu (byl nově zřízen ve Vídni);
4. zákon o soudcovské moci (zaručovala se nezávislost soudců, veřejnost procesního řízení apod.);
5. zákon o výkonné a vládní moci (vymezoval postavení císaře, který zůstával "posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným", v době, kdy nezasedala říšská rada, ji mohl nahrazovat);
6. zákon o společných záležitostech všech zemí monarchie (vlastní vyrovnávací zákon, který pojednával o tzv. delegacích).

Ústava platila jen pro země Předlitavska a snížila počet jejích poslanců v říšské radě na 203. Obě části soustátí byly spojeny osobou panovníka, zahraniční politikou, vojenstvím a finančními záležitostmi (vedle rakouské a uherské vlády byli tedy tři "společní" ministři). Společné záležitosti každoročně projednávaly odděleně tzv. delegace z rakouské nebo uherské části, měly po šedesáti členech (třetinu volila panská sněmovna, dvě třetiny poslanecká sněmovna); na úhradu společných nákladů přispívalo Uhersko 30 %, neuherské země 70 %. Prosincová ústava platila fakticky do roku 1918, k úpravě došlo v dubnu 1873.

1918 – Praha triumfálně uvítala prezidenta T. G. Masaryka.

Dohodové mocnosti na nadcházející mírové konferenci v Paříži akceptovaly podle československé žádosti demarkační čáru s Maďarskem na Slovensku.

Narodil se Josef Bek, český herec a zpěvák († 5. května 1995)

Když se Josef Bek narodil, bylo to o dva měsíce dřív, než všichni čekali a zároveň nedlouho po vyhlášení samostatné Československé republiky.

Protože tehdy ještě neexistovaly inkubátory a bylo to uprostřed zimy, prvních několik měsíců života strávil nahříváním se v troubě kamen.

Přestože mu tehdy porodní bába podle tělesné konstituce prorokovala velmi krátkou budoucnost, vyrostl v silného a zdravého kluka a později ve statného muže.

Jeho otec, taktéž Josef, pocházel z bohaté velkostatkářské rodiny.

Pro své romantické zamilování do chudé hospodské kuchařky Kateřiny byl otec vyděděn. Až do konce života jezdil u dráhy s rudlem. Pepík byl jejich nejmladším dítětem, vyrůstal se svými staršími sestrami Marií Magdalenou a Růženkou. Od dětství měl silný a znělý hlas a i když do devíti let neuměl správně vyslovit Ř, patřil k nejlepším recitátorům ve škole. Jako spousta jiných kluků i on chtěl být vším možným, fotbalistou, hajným, knězem, vojákem, ale nakonec skončil na královehradecké obchodní akademii. Už za studií ochotničil a zpíval a to tak dobře, že mu intendant Východoslovenského divadla v Košicích nabídl angažmá operetního tenora. Jenže rodiče, ze strachu, aby jim herečky syna nezkazily (maminka byla silně věřící), rozhodli jinak. Po škole nastoupil do spořitelny, kde pracoval dalších pět let.

Roku 1942 se dozvěděl, že má být odeslán na práci do Říše. Na radu kamaráda se rozjel do Mladé Boleslavi, kde právě hostoval soubor olomoucké opery. Jejímu šéfovi Karlu Nedbalovi zazpíval svým znělým tenorem árii z Dalibora. Nedbal jím byl nadšen a doporučil ho řediteli divadla v Olomouci. A tak unikl službě v Reichu, protože za války měli profesionální herci od totálního nasazení dispens (uvolnění). V Olomouckém divadle strávil dalších dvanáct let původně jako herec a zpěvák operety, ale brzy přešel i na činohru. Ze záskoků se staly hlavní role. Roku 1954 nastoupil angažmá v pražských Městských divadlech, kde zůstal až do smrti.

V Olomouci poznal sólovou tanečnici Evu, s níž se roku 1947 oženil. Po skončení války nastoupil základní vojenskou službu v Rokytnici, kde si jej v ochotnickém vojenském divadelním souboru všiml režisér Karel Steklý a obsadil jej do svého filmu SIRÉNA (1947) podle Marie Majerové. Jeho první účinkování před kamerou se však odehrálo přibližně o dvacet let dříve v němém filmu režiséra Antonína Vojtěchovského JMÉNEM JEHO VELIČENSTVA o osudech a popravě rakousko-uherského vojáka Kudrny v první světové válce (kompars).

Do konce sedmdesátých let účinkoval v přibližně sedmdesáti filmech v menších i větších rolích, z toho v letech 1954 63 v třiceti pěti. Mnoho z nich se již dávno ztratilo v propadlišti filmových dějin, protože co si budeme namlouvat, převážně to byly dobově politicky zabarvené agitky. I tak ale stojí za zmínku například adaptace za dva týdny napsaného románu Ivana Olbrachta ANNA PROLETÁŘKA (1952), kde ztvárnil Annina milého komunistu Toníka.V přepisu povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA (1948) režiséra Otakara Vávry o květnovém povstání v Praze hrál mladého poručíka. Nezapomenutelným ale pro nás zůstane jako amatérský dirigent Honza v satiře Jána Kadára a Elmara Klose HUDBA Z MARSU (1955), nebojácný válečný veterán Martin Kabát v pohádce HRÁTKY S ČERTEM (1956) nebo pohodový řidič autobusu na lince Praha-Karlovy Vary v první české roadmovie FLORENC 13:30 (1957). Další významnější filmovou rolí byl nadporučík Líbal v alibiové trilogii režiséra Čecha 105% ALIBI (1959), KDE ALIBI NESTAČÍ (1960) a ALIBI NA VODĚ (1965) spolu s Karlem Högerem.

Když se Josef Bek narodil podruhé, bylo to na oslavě jeho sedmdesátých pátých narozenin. I přes varování lékařů nepolevil v životním tempu, dále hrál v divadle i v televizi, účinkoval v rozhlase. Na podiu uprostřed zpěvu jeho oblíbené písně Lišák Pedro zkolaboval. O několik dní už ale byl opět doma a užíval si s rodinou Vánoce 1993. A nedlouho poté se také rozhodl napsat svůj životopis. A tak vznikla kniha ve spolupráci s Petrem Hořcem Každý den radost. O necelé dva roky později zemřel.

Za svou více jak padesátiletou kariéru divadelního i filmového herce a zpěváka hrál v mnoha desítkách divadelních her, objevil se ve více jak dvou stech televizních pořadů, hrál v téměř sedmdesáti filmech. Josef Bek byl nekonečný užívač života a bavič. Mnohdy svým naturelem a schopností improvizace zachraňoval pokažené (například při jednom představení, když si kolega herec zapomněl meč, jímž měl Beka zabít, ho jen nakopl a Josef Bek padl na zem s výkřikem, že ta bota byla otrávená). Mnohdy za své hraní platil i zdravím, nejednou přepnul hlas, onemocněl když čekal na nějakou roli, nebo se zranil při hraní. Jeho optimismus jej předurčoval do rolí bodrých příjemných chlapíků, ale on je nemusel hrát. On jedním z nich byl a to celý život.

1926 – Narodil se Arnošt Lustig, český spisovatel

1937 – Premiéru měl animovaný film Sněhurka a sedm trpaslíků založený na pohádce o Sněhurce bratří Grimmů.

Narodila se Jane Fonda, americká herečka, držitelka dvou Oscarů

Jane Fonda (* 21. prosince 1937) je americká herečka dvakrát oceněná Oscarem, spisovatelka, politická aktivistka, modelka, cvičitelka a producentka. Slavnou se stala v šedesátých letech 20. století kdy hrála ve filmech jako Barbarella a Dívka ze Západu. Později obdržela dvě ocenění filmové akademie a několik dalších cen, byla i nominována na další různá ocenění. V roce 1991 oznámila ukončení herecké dráhy a na filmová plátna se vrátila až roku 2005 ve filmu Příšerná tchyně a v roce 2007 hrála ve filmu Georgia Rule. V letech 1982 až 1995 produkovala různé, převážně televizní, záznamy.

1940 – Narodil se Frank Zappa, americký zpěvák a skladatel († 4. prosince 1993)

Zemřel Francis Scott Fitzgerald, americký spisovatel (* 24. září 1896)

1945 – Zemřel George S. Patton, generál armády USA za 2. světové války (* 11. listopadu 1885)

1958 – Zemřel Lion Feuchtwanger, německý spisovatel (* 7. července 1884)

1968 – Na zasedání Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ se mj. jednalo o kontrole umístění funkcionářů, kteří byli během roku 1968 z různých důvodů uvolněni. V. Šalgovič referoval o své činnosti ve funkci náměstka ministra vnitra.

Česká národní rada zvolila podle ústavního zákona o československé federaci dalších 50 poslanců, čímž byl jejich počet doplněn na 200.

1970 – V Praze se konala třídenní mezinárodní vědecká konference „O leninském pojetí vedoucí úlohy strany jako základním principu socialistické výstavby“

Rudé právo přineslo stať G. Husáka „Leninské učení o straně a československá realita“, která byla otištěna také v časopisu Otázky míru a socialismu číslo 1/1970.

Předsednictvo Městského výboru KSČ za řízení A. Kapka rozhodlo zavést stranické řízení se všemi členy bývalého vysokoškolského výboru KSČ v Praze.

1973 – Ve Vídni došlo k podpisu Smlouvy o společných státních hranicích mezi ČSSR a Rakouskem; téhož dne byla v Praze podepsána smlouva o šetření událostí na společných hranicích.

1988 – Let Pan Am 103: teroristická bomba zničila Boeing 747 nad Lockerbie ve Skotsku a zabila 270 lidí.

1989 – Zemřela Věra Vlčková, česká herečka (* 9. května 1944)

Svou hereckou dráhu Věra Vlčková začala již v rodné Kroměříži, kde ještě jako žačka jedenáctiletky vstoupila do dramatického souboru.

Po úspěšném dokončení JAMU nastoupila do plzeňského divadla J.K.Tyla. Další angažmá bylo v Realistickém (dnes Švandově) divadle, které bylo zároveň i konečným.

Před kamerou debutovala v roce 1966 ve filmu ZNAMENÍ RAKA. Příležitost dostala od režiséra Juraje Herze, který jí hned o dva roky později obsadil i do svého, diváky vysoce hodnoceného, dramatu SPALOVAČ MRTVOL.

Velice plodná, co do počtu rolí, se ukázala spolupráce s Dušanem Kleinem. Rok 1974 a film PŘÍPAD MRTVÉHO MUŽE (postava Voráčová), 1983 - RADIKÁLNÍ ŘEZ (Kristýna Rumlová), 1987 - primářka chirurgie v třetím díle "Básnické pentalogie" JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT a v neposlední řadě komedie VÁŽENÍ PŘÁTELÉ, ANO (Berková, rok 1989).

Tím však výčet zajímavých hereckých počinů nekončí. Nerad bych vynechal drama KUKAČKA V TEMNÉM LESE režiséra Antonína Moskalyka, s nímž se mimochodem setkala i v koprodukčním TV seriálu o vývoji policejních vyšetřovacích metod a postupů DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY.

Tím jsme plynule přešli k tvorbě televizní, kterou zastupují vesměs příběhy detektivní: TÉTO NOCI V TOMTO VLAKU, O MRTVÝCH JEN DOBŘE a epizodní role v seriálech MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA či PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO. Jednou z posledních filmových rolí Věry Vlčkové byla ředitelka gymnázia v komedii Milana Šteindlera VRAŤ SE DO HROBU.

Energická a sebevědomá žena, jak si ji pamatujeme, však koncem roku 1989 navždy odešla. Díky jejím rolím si ji můžeme často připomínat.

1993 – Velkou část republiky ohrozily povodně. Nejhorší situace byla v okolí Sušice, Strakonic a Písku.

1994 – Odboráři zorganizovali 15minutovou výstražnou stávku vyhlášenou proti připravovanému návrhu zákona o důchodovém zabezpečení; stávky se zúčastnilo 4600 základních odborových organizací, které sdružují 1,45 milionu členů.

2007 – Devět zemí, včetně Česka, vstoupilo do Schengenského prostoru.

Zemřela Věra Galatíková, česká herečka (* 19. srpna 1938)

Věra Galatíková se narodila na Valašsku, na samotě Paseky u Zlína. Tam také prožila své dětství s výjimkou jediného roku stráveného v srbském Borovo-Vukovaru, kam tatínek za války odjel za prací. Vyrůstala v rodině obdivující divadlo. Její maminka byla talentovanou ochotnickou herečkou. Rodiče nevynechali ve zlínském divadle žádnou premiéru a svou dceru pravidelně brávali s sebou. Už ve 14 letech se rozhodla pro hereckou dráhu, ale rodiče jejímu talentu nevěřili a doporučili jí, ať nejdříve vystuduje něco praktického.

Začala navštěvovat gymnázium, ale pak přešla do 2. ročníku pedagogického gymnázia v Kroměříži, kde chtěla získat maturitu opravňující učit na základní škole.

Krátce skutečně učila češtinu ve Vracově u Kyjova; protože ji však stále lákala divadelní prkna, začala studovat JAMU v Brně. Studium ukončila v roce 1962. První angažmá získala v Pardubicích, kde vystupovala pět sezón. Talentované herečky si všiml František Vláčil, který ji obsadil do role ženy, jež osudovým způsobem ovlivní život hlavního hrdiny jeho filmu ÚDOLÍ VČEL.

Úspěch tohoto snímku vedl ke stěhování do Prahy, kde dalších pět sezón vystupovala v Činoherním klubu. V roce 1973 přijala angažmá v divadle S.K. Neumanna, kde setrvala do roku 1979. Později působila v Městských divadlech pražských, divadle Labyrint a svou hereckou dráhu v 90. letech úspěšně završila v Národním divadle. Jakkoli je Věra Galatíková všestranná a často využívaná herečka, její nejvýraznější role se pojí právě s divadlem. Ztvárnila například Raněvskou ve Višňovém sadu nebo Jelenu ve Strýčkovi Váňovi.

Z řady televizních rolí se nejspíš vybaví vzpomínka na ředitelku základní školy v seriálu MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ, matka z inscenace KVŮLI MNĚ PŘESTANE nebo záporná role ze hry JAKO KNÍŽE ROHAN. Pro hereckou dráhu Galatíkové je příznačné množství rolí starostlivých matek - typově do nich totiž přesně zapadala. Mimořádný je rozsah její práce v dabingu. Vedle řady dalších postav propůjčila svůj hlas populární francouzské herečce Annie Girardot. V roce 2000 obdržela Věra Galatíková cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

První filmovou roli získala ve slovenském filmu HAVRAN A CESTA ještě za studií na JAMU, ale nejzajímavější, i když vesměs vedlejší postavy přišly na přelomu 60. a 70. let. Objevila se například ve snímku VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, OHLÉDNUTÍ či SKŘIVÁNCI NA NITI. Naposledy si zahrála ve filmu ANDĚL EXIT. I když počet filmových rolí není zanedbatelný, větší prostor a zajímavější role jí přece jen poskytla televize. Věra Galatíková dokázala, že i vedlejší, rozsahem nevelké role lze zahrát tak, aby divákovi její výkon nadlouho utkvěl v paměti.

2012 – končí Mayský kalendář.

Svátky:

Svátek mají Natálie, Petr (Kanisius/Canisius), Tomáš (apoštol).

V občanském kalendáři má dnes svátek Natálie nebo také Natalie. Toto jméno je latinského původu (natalis) a vykládá se jako "rodný den" čili "narozeniny" (dies natalis). Přeneseně má toto nádherné jméno ještě jeden význam. Tvrdí se, že Natálie je "dívka narozená v den zrození Krista", "dítě Vánoc". Snad i proto si jméno získalo celosvětovou oblibu.

Jeho patronkou je Natalie z Níkomédie (dnes Izmit, Turecko), která se v tomto městě narodila někdy ve 3. století. Byla manželkou křesťanského mučedníka Hadriána, kterého neopustila, ani když byl se svými druhy zajat a odsouzen k smrti. Obětavě se o všechny starala a její láska k manželovi šla skutečně až za hrob. Po jeho smrti se usadila poblíž jeho hrobu a ve vzpomínkách a modlitbách u něj prožila zbytek svého života. V církevním kalendáři má Natálie svátek 2. prosince.

V našem církevním kalendáři má svátek Petr Kanisius (Canisius), ačkoli v římském tomu tak bylo již 27. dubna. Petr se narodil 8. května 1521 v Nijmegenu (Holandsko) v rodině zdejšího starosty. Město patřilo k vévodství Geldernu, jež tehdy spadalo do německé říše. Petr si velice brzy vybral duchovní dráhu a stal se shodou okolností prvním Němcem, který vstoupil do jezuitského řádu (1543).

Spoluzakládal i první komunitu Tovaryštstva Ježíšova v Kolíně nad Rýnem. Brzy se stal uznávanou autoritou, neboť byl velice vzdělaným a moudrým člověkem. Neustále putoval, kázal a vykonával duchovní správu i mimo Německo, ve Švýcarsku, Rakousku i v Čechách. Jeho činorodost byla vpravdě renesanční. Byl zároveň papežským teologem na tridentském koncilu, rektorem univerzity a profesorem teologie v Ingolstadtu, katedrálním kazatelem ve Vídni, ale vyučoval i v Messině na Sicílii, v Augsburgu, Praze, Mnichově a Innsbrucku. Třikrát mu nabízeli hodnost vídeňského biskupa, třikrát ji zdvořile odmítl, neboť, jak tvrdil, "musil putovat za svými věřícími a hlásat jim slovo Boží".

Jeho cílem bylo také vybudovat jezuitský řád, který by řádně fungoval a plnil uložené úkoly. Petr sice nepřijal žádný vysoký úřad, ale jeho názor byl všude brán za směrodatný. Radili se s ním jak prostí věřící, tak i papežové. Proslulými se staly také jeho knihy. Nejznámějším jeho dílem je trojdílný katechismus, který byl jen za jeho života vydán dvěstěkrát(!). V roce 1580 se Petr usadil ve Fribourgu (Švýcarsko), kde založil kolej sv. Michaela, v níž 21. prosince roku 1597 zemřel. Ke svatořečení a jeho jmenování církevním učitelem došlo 21. května roku 1925 papežem Piem XI. Již řadu let předtím jej papež Lev XIII. nazval "druhým apoštolem Němců po Bonifácovi".

Až do roku 1969 byl v našem kalendáři slaven svatý apoštol Tomáš. Dnes má svátek 3. července. K jeho svátku se od pradávna vázalo mnoho zvyků. Mladé neprovdané ženy se v noci ptaly věštby, kdy se vdají.

Dnes býval slaven také keltský svátek Alban arthuan. Keltové i křesťané dávali tradičně dnešního dne chudým peníze nebo dárky. Kdo potřeboval, mohl žebrat. Dnes také nastává čtvrtá roční fáze, znamenající osvícení v lůně tmy se rodí světlo.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze